Olí už nějakou dobu mluví. Mluví teda ve druhé a třetí osobě a občas to ještě motá, ale mluví dobře. Po pár slovech, co zkusil na začátku, to šlo strašně rychle. Fakt jsem koukala, jaký to pak nabere rychlý spád. Každým dnem nás s manželem překvapuje novými slovy a spojováním je do vět. Dnes už všemu rozumí, všechno komentuje, všechno desetkrát opakuje. Slyší a rozumí, i když nemluvím úplně nahlas. Jen, když mu říkám, že je čas jít spát, najednou doma nikdo není. Nikdo mi neodpovídá. Až, když to zopakuju, ozve se z nějakého koutu: “Nechceš. Maminka jde zatím sama.”
Je to ale sranda. Mám doma parťáka, se kterým už můžu normálně komunikovat a který mi už dokonce začíná i radit! Brzo. 
Vysvětlí mi, že to triko, které jsem mu ráno vybrala, není úplně dobrý nápad a že to druhé bude lepší. Že si k snídani vybere něco z lednice, kterou si už sám otevře a dokáže do ní tak dlouho koukat, až to tatínek nevydrží a pokaždé zavelí: “To není kino!” 
Co jsem ale chtěla psát… Tím, že syn už mluví, začali jsme si dávat pozor na to, co říkáme. Mám na mysli třeba to, že odteď obzvlášť si už nemůžu v autě nahlas ulevit, když nějaký nervní řidič nemůže pochopit, že fakt ve městě nepojedu sto třicet. Snad jen, když bych v tom momentě pro něj našla nějaké něžnější oslovení. Ale to si zase nejsem jista, že by se mi ulevilo.
Zkrátka sprostá a jakákoliv jiná riziková slova jsou u nás doma tabu. I když je mi jasné, že dřív nebo později se s nimi bohužel stejně někde setká a možná je i zopakuje, i když nebude vůbec vědět, co znamenají. Představa, že budu jednou vysvětlovat nějaké starší dámě, že opravdu nevypadá jak čarodějnice, jak se stalo kamarádce, mě trochu děsí.
Povoleny jsou u nás doma tak akorát slova typu: trdlo, nešika, popleta a podobně. A až někdy v budoucnu přijde Olí třeba s nějakým hodně pohoršujícím slovem, budu jen doufat, že se mi podaří, mu vysvětlit, že jsou na světě mnohem hezčí slova.
