V porodnici poprvé a podruhé

Našim kamarádům se teď o víkendu narodil chlapeček. Asi před týdnem jsme si zrovna s mužem říkali, že je k nám konečně musíme pozvat než se jim to narodí nebo pak dáme ten termín dohromady kdo ví kdy! No, a heleme se! Jejich prckovi se zachtělo na svět o něco dřív, takže jsme toho našeho spicha nestihli. No a já si při té příležitosti vzpomněla na svůj pobyt v porodnici, a že jsem ho vnímala pokaždé úplně, ale úplně jinak!!!

Poprvé, když jsem byla v porodnici s Emilkou, tak jsem byla nervózní, jestli ji držím správně, měřím správně, přebaluju správně, děsila jsem se v duchu prvního koupání až ji nebude koupat sestřička. Pochopitelně jsem byla v euforii a šťastná, ale také dost nervózní. V hlavě mi párkrát za zvuku sirén proběhlo něco jako: “Oni mi to dítě dají fakt bez dozoru domů!” A věc, která je možná dost mimo … zjistila jsem, že se jako nekojí automaticky. No přemýšlely jste někdy nad kojením než jste měly děti? Možná budu vypadat, že jsem úplně pitomá, ale před prvním porodem jsem řešila hlavně oblečky, kočárek, info ohledně dětí, ale to šílené kojení, na které se vás pak každej ptá, mě vůbec nenapadlo. Takže já v porodnici, dítě u prsu a sestřičky se ptaly: “Saje?”  Emi sála a já pyšně: “Jo, saje!” No a mlíko nikde, že jo. Proč zrovna mně by se nespustilo?! To bylo překvápko století bych tak nějak řekla.

Když jsme z pokojů chodily na chodbu, byla tam jedna máma, co už jedno dítě doma měla a ta byla tak v pohodě! Strašně vypadala v pohodě! A to jsem asi pochopila až při mé druhé návštěvě porodnice. S Mikulášem.

Taky jsem byla v pohodě. Bylo to skoro jako dovolená v Chorvatsku, akorát bez moře. Vlastně o pobytu s Mikym jsem vám psala v červenci.  Na pokoji jsem měla havaj. Nemusela jsem vařit, Miky byl v klidu a když nebyl, věděla jsem přesně, jak ho přebalit, pochovat, že se s ním můžu ňunat úplně v klidu a ne ho se strachem pro jistotu dávat vedle sebe do postýlky, abych mu něco neudělala. No a dělala jsem si s ním procházky po chodbě, vysedávala u stolku s mou spolupachatelkou z JIPu, dolívaly jsme si do sklenic čaj a snily o tom, že popíjíme decku červenýho, aby naše pohoda byla dokonalá. Už jsem si nechodila k sestrám s černým svědomím, bičující se kvůli tomu, že to zatracený mlíko furt neteče, ale prostě jsem přišla se slovy, že si jde Mikuláš pro něco pořádnýho k snědku (jo, myslim UM a ne moji vlastní výrobu), protože já mám hladinky stále na dně a nevypadá to, že by se začaly zvedat. Tentokrát jsem z toho nebyla vystreslá a možná právě proto se pak začalo tvořit aspoň trochu.

Já si tam ale !TAK! odpočinula. Nic jsem vlastně nemusela a když mi moje spolubydlící řekla, že je ráda, že jí tam její manžel chodí na celé návštěvní hodiny, které jsem vždy se zatnutými zuby protrpěla, aby jí pomohl, aby si odpočinula, přemýšlela jsem, od čeho chce vlastně odpočívat. Ale tu zase asi spíš možná pochopí někdo jinej než já 

(mimochodem – já měla čas ten článek dneska (v neděli) napsat, protože je manžel právě na zapíjení toho malýho-takže zítra budu mít místo dvou dětí na starost děti tři ).