Pokud máte doma víc než jedno dítě, asi tenhle článek nečtěte. Nejspíš si řeknete, že jedno dítě brnkačka. 
Ale možná jste na tom byli aspoň jednou podobně i s tím jedním dítětem. V době, kdy jste ještě neměli to druhé….ale třeba opravdu ne. 
Na začátek musím říct, že máme s manželem štěstí, máme hodné dítě, se kterým se dá dobře domluvit. Když ho tedy nepřepadne vzdorující náladička. Jako tuhle. Venku bylo krásně, tak jsme s Olím většinu dne trávili na zahradě nebo na procházce. Jediné, co jsem potřebovala ten den zařídit, bylo zajít do lékárny a udělat rychlý nákup. Odhadovala jsem to tak na půl hodinky, ale tušila jsem, že i tak bude problém, dostat Olího do auta. Protestoval hned, co jsem vyslovila, že zajedeme nakoupit. Věděl, že bude muset dolů z houpačky a že bude muset na chvíli opustit pískoviště. Dalo mi to hodně přemlouvání, než jsem ho usadila do sedačky. Nalákala jsem ho, že se cestou stavíme, podívat se na jeřáb, což je pro něj stále zážitek. Tím jsem nahnala plusové body, které jsem ovšem hned zase ztratila. Když jsme po jeřábu pokračovali dál, protest začal nanovo. Naštěstí jsme jeli jen kousek. I tak se ale to naše zlato rozhodlo, mi ten nedobrovolný výjezd, pořádně osladit.
V lékárně jak na potvoru fronta a přepážka otevřena jen jedna, u které se navíc zaučoval jeden kluk. Obrátila jsem oči v sloup. Ne proto, že bych neměla trpělivost se zaučujícími se lidmi. Ale proto, že jsem věděla, že tohle čekání nebude jen tak. Lístek s číslem, se kterým jsem měla vyzvednout léky, přestal Olího bavit po pěti vteřinách. Začal se procházet kolem vitrín, které byly sice zamčené, ale klíče byly v zámku. Sem tam na ně poťukal prsty. Prohlížel si, co je uvnitř, ale přesně poznám, kdy začne v hlavě koumat, co by se tak dalo dělat. Dopředu jsem ho varovala. Trvalo asi tak celé dvě vteřiny, než se naučil skříňky odemykat. Přerovnal v nich všechny krabičky a přehodil cenovky. Moje vysvětlování, varování, zákazy,…skončily kdesi…. A ještě měl pocit, že si s ním chci hrát na honěnou, když jsem se ho snažila od skříní odvést. Zastavil se až u přepážky /diskrétní zóna se stala rázem nediskrétní /, kde měli vystavený hroznový cukr s různými příchutěmi. O nich se mi bude zdát ještě dlouho, jak jsem vracela jahody k jahodám a maliny k malinám. 
Když už jsem Olího držela u mě, aby neměl šanci nikam utéct, začal každému, kdo se řadil ve frontě, přát „Dynden“ /rozuměj: Dobrý den!/ Když jim to řekl jednou, bylo to vtipný a roztomilý, když to řekl po patnáctý a lomil se u toho v pase, byla jsem zpocená až na zádech. Podle mě, když jsme odešli, lékárnu zavřeli, aby se z naší návštěvy vzpamatovali a dali zboží zase do kupy.
V potravinách show pokračovala. 10:0 pro Olího! Podtrženo, sečteno: nálet prázdným dětským vozíkem do starší paní, zásah pěti mandarinkami dvou lidí, banánů, okurek a odpadkového koše, nakousány čtyři pletenky a vhozeny zpátky do regálu s pečivem, otevřeny dva jogurty /jeden bílý, jeden Pribiňáček/, potrhány dva časopisy, povalený kužel u regálu s nealko a uzavřená pokladna zábranou, přestože pokladní seděla za kasou. Asi vám nemusím říkat, že příště si hledáme jiný obchod.
Taky zažíváte s jedním dítětem dny, kdy padnete večer do postele jak zabití? 
Chvilka čtení…
