Jedno dítě, žádné dítě aneb Dvě děti jsou náročné hlavně pro tatínky!

Docela by mě zajímalo, kolik z vás mě bude chtít po tomto článku zabít! Doufám a modlím se ale, že mě fakt neukamenujete, protože já tento článek nemyslím vůbec nijak zle. Ne s jednou, ale hned s několika kamarádkami jsme si říkaly, jak jsme strašně alergické na větu “Jedno dítě, žádné dítě!” No – to bylo pochopitelně v době, kdy jsem to jedno dítě měla.

Říkala jsem věty, jako že nestíhám a jako že nás – matky – nemůžou bezdětní v některých případech pochopit a vůbec mi nedocházelo, že jsou někde matky, které jsou o level “psychické úrovně” dál! Tedy – mají dvě děti a dvojnásobnou trpělivost (mámy, co mají ještě více dětí snad ani radši nezmiňovat – vy musíte být něco jako Ferrari mezi Škodovkami nebo Heidi Klum mezi herečkami ze Slunce seno. Teda vlastně nejsem si jistá jestli to přirovnání s Heidi sedí, protože pokud litáte kolem tří dětí…. No radši nic!). Zkrátka a dobře! Přemýšlím, jak vám “vícedětným”  asi nářky typu “Nestíhám” (s jedním dítětem) zněly. Samozřejmě to, co jsme si s holkama odpřísáhly, tedy, že tu větu nebudeme maminkám, které mají jedno dítě, říkat, u mě stále platí. Nechci tím nikoho otravovat. Pamatuju, jak mě to vytáčelo, ALE – musím se vám svěřit – je to sakra rozdíl mít jedno a dvě děti! (no jo, objevila jsem Ameriku) 

Zrovna včera například. Manžel odjel natáčet. Emilka už byla naštěstí uspaná a Mikuláš mi vytuhnul chvíli po ní. Tak jsem nějakou dobu pracovala na počítači, bylo už po jedenácté večer a říkám si, že to se každou chvíli Miky vzbudí a hele! Najednou řev na chůvičce a ona to Emi. Poslední dobou se nám budí, protože chce čůrat a nechce čůrat do plenky, ale na nočník, takže ji v polospánku na něj posadíme, ona se v polospánku vyčůrá a pak ji uložíme zpátky do postele a hned spí.

To ale bohužel nebyl ten případ. Asi se jí něco zdálo, protože tentokrát nočník nezafungoval. Do postýlky zpátky nechtěla a tak jsem se s ní schoulila na matraci, kterou má vedle postele, kdyby spadla, tak ať je to do měkkého… Během toho uklidňování jsem ale uklidňovala vnitřně taky sebe a napínala uši, jestli dole nebrečí zrovna Miky a modlila se ať ještě chvilku spí a nevzbudí se. Jestli je totiž fakt něco masakr, tak uklidňovat dvě brečící děti. Nevíte, kterému dát přednost – já vždy chovám oba a je to strašně na **#&* (víte co), protože ani jedno takhle nedokážete uklidnit pořádně. Na jednu stranu dávám pozor, aby mi Mikuláš nespadl a na druhou, aby Emilka neměla pocit, že ji odstrkuju a nechci obejmout. Uklidněný není ani jeden, protože každý potřebuje něco jiného a to jim ve stejnou chvíli dopřát nemůžu. (ale to klonování bude už prý brzy běžná záležitost nebo co, takže by se to dalo teoreticky vyřešit. Pochybuju ale, že by manžel dvě mé já psychicky zvládnul) Zpátky ale k oné situaci!

Když už jsem tam s ní ležela asi dvacet minut a ona nechtěla a nechtěla spát, říkala jsem si, že půjdu pro jistotu dolů vypnout televizi a pozhasínat hlavní světla, abych ji případně mohla vzít s sebou dolů, kdyby se malej probudil. Jen na vysvětlenou – kdyby ta televize hrála, chtěla by pouštět pohádky nebo youtube a tím by se probrala. Jak ale vypadnout z toho pokojíčku, aby nespustila hysterák?! Funguje u nás, když jí řekneme, že taky potřebujeme čůrat a že se vrátíme. Jedině tak nebrečí, že odcházíme. Pochopitelně to ale používáme opravdu v případech, kdy víme, že se tam opravdu budeme vracet, aby nám to věřila i příště. Takže – v akutních případech jako je tento. Pochopila i tentokrát. Odešla jsem bez scény. Běžim dolů, beru si pro jistotu mobil, kdybych potřebovala psát nebo volat manželovi, zhasínám světla, vypínám telku a díky bohu, Emi mezi tím zázrakem usnula. Píšu muži sms: “Prosim tě, spěchej domů, pokud to půjde! Emi se budí a každou chvíli se vzbudí i Miky!”

Naštěstí byl už  za rohem, takže jsem nemusela řešit ten šílený scénář, který se mi v hlavě promítnul – tedy dvě plačící děti najednou (doufám, že nejste zklamaní, že jste se chtěli pobavit). Druhý den se spolu ale bavíme a manžel mi říká: “Bavil jsem se s klukama, že dvě děti jsou mnohem víc náročný pro tatínky než pro maminky…” Z hluboka jsem se nadechla, hlavou mi projelo asi tak milion dvěstě padesát pět tisíc stopadesát šest nadávek, co si jako myslí, že dělá, když mi tohle řekne poté, co jsem s dětmi od rána do večera, snáším jejich náladičky, prdíky, přebaluju plíny, vynáším nočníky, přemlouvám k procházkám, řeším scény, žehlím (i když mi strašně trvá než se k tomu dokopu a na těch tričkách s límečkem to nakonec prý stejně nikdy nejde vidět) vařím, uklízím, aby pět vteřin na to náš dům opět vypadal jako po výbuchu bomby (bohužel né té atomové-ta by aspoň vymetla pokoje do čista) a nakonec se vzmůžu jen na: “CO?” Manžel tu větu zopakuje: “No, že dvě děti jsou víc….” nenechám ho to ani doříct: “Jsi na  tenkým ledě! Jak to jako myslíš?!?!” a snažím se, aby můj hlas nezněl ani trochu zvýšeně, podrážděně a už vůbec ne hystericky. “No Zlatí, ona to je pravda,” odpovídá bez špetky humoru a věřte mi, že já se taky nesměju. Naštěstí to ale vysvětluje takovým důvodem, který by mě ani nenapadl. “No říkal jsem jim, že když jsme měli jen Emi, tak když se mi něco nechtělo a chtěl jsem mít klid, řekl jsem jí jen:”Jdi to ukázat mamince” nebo “Řekni mamince” (Sakra já věděla, že to tak děláš a tvrdils, že ne!!! Díky za prokecnutí!!!) , ale teď? Teď jí to říct nemůžu a musím to udělat sám, protože ty zrovna nemáš čas.” Ale jo, tohle mě docela uklidnilo

V každém případě, docela by mě zajímalo, jak to zvládáte vy, co máte tři a více dětí! Přece vás ani nemůže bavit číst tohle, neeee?! Jsme pro vás my, co máme jedno nebo dvě děti trochu mimo, když říkáme, že nestíháme?

A vy, co máte jedno (snad jste dočetli až sem :D), řekněte mi: Taky tu větu JEDNO DÍTĚ ŽÁDNÉ DÍTĚ nesnášíte? ) Asi jo, co?

PS: Chcete si zlepšit náladu? Pak čtěte a zjistíte, že v tom nejste sami :

Šílený den dvojnásobné matky: Tohle zažít nechcete!

Moje premiéra: První den sama na dvě děti

Vztek a vzdor u dětí: Jak to zvládnout?