Tak jo, říkala jsem si, že do zoufalé situace se dostane snad každá máma a ani já nejsem výjimkou. Takže pokud jste momentálně zhroucené, zničené a právě jste spotřebovaly tunu kapesníků – nebo jste jen jednoduše rády škodolibé, tento článek je přesně pro vás.
Když se má něco podělat, tak se nepodělá jen něco, ale podělá se to všechno a tahle slova používám tentokrát bez pardonu. Minulý týden jsme měli nějakou šílenou, vyčerpávající neděli. Emi vstala zadkem napřed a tak, když jsme ji po tom šíleném dni uložili, docela jsem se těšila, že pondělí bude určitě lepší. Nebylo. Byla jsem domluvená s kamarádkou, že dáme kafe, naše děti klouzačky a pískoviště, které tam jsou hned u stolečku, kde my si hodíme s kočárky relax. No a dostalo se mi všeho – jen ne toho relaxu.
Tak nějak jsme se ráno nemohly domluvit na čase. Já mylně myslela, že už jsme si čas řekly a to 9:30, takže jsem byla ready v 9 vyjet, ale kámoška mě vyvedla z omylu, že jsme si čas neřekly a že to dá až v deset teda, že dřív nestíhá. Tak ok. Co je třicet minut, že? Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěla vyjet, se mi čerstvě přebalenej Miky pokadil, pak na to začal brečet hlady, takže jsem vytáhla věci z přebalovací tašky, přebalila, nakrmila, abych po nakrmení zjistila, že se opět pokadil. Takže znovu přebalit, skládám kočár do auta, beru Emilku, jedeme.
Přijíždíme s půlhodinovým zpožděním (já, která je vždy všude včas, si připadám jako největší vyvrhel!!!!). Sotva si sedám ke stolku, Mikulášek si pozvrací mikinu. Náhradní mám pochopitelně jen bodýčko, takže mikinu utírám, chvíli na to si ke mně stoupne Emilka, která si ve vteřině pročůrá kalhoty. Náhradní? Pochopitelně nemám! A zjišťuju, že vlhčené ubrousky zůstaly na stole doma – to jak jsem ho podruhé přebalovala.. Půjčuje mi je kámoška. Utírám Emi, Miky do toho začíná brečet, chovám Mikyho a mezi tím už mi Vendula přihrává náhradní tříčtvrťáky jejího syna, které oblékám Emi (mimochodem ještě pořád jsem je nevrátila). Pak dáváme asi tak půl hoďky vytouženého pokecu a já zjišťuji, že musím domů, aby se děti najedly a já mohla vyrazit směr sono ledvin, na které byl Miky objednaný.
Přijíždím před dům a klíče od domu? NIKDE! Stopadesátkrát prohrabávám kabelku, Emilka v půjčených teplácích na mě chudák kouká, protože vrata se neotvírají, ale zůstávají zavřená. Protože já ty klíče fakt nemám! Miky začíná plakat a já? Já taky! Samozřejmě nenápadně, aby mě Emi neviděla. Bez klíčů se dvěma dětmi před domem. Za 45 min musím vyjet k doktorovi. Mohla bych najít azyl u sousedky, ale není doma a stejně nemá nic z toho, co potřebuju vzít od nás z domu. Volat manžela? Měl natáčet mimo Prahu… Volám a teď už vzlykám do telefonu fakt nahlas. “Já jsem a-si-ztra-ti-la uhuuuu klí-čeeee. J-sme s dět-mi před do-mem a nemů-žeeeee-meee se dos-tat domůůůůůů.” Manžel narozdíl ode mě není v šestinedělí, takže zcela normálně mi bez breku odpověděl ať nebrečím, že už jede. Jenže i tak – čekat v autě se dvěma dětmi cca 25min, když se Mikuláš začíná ozývat čím dál víc? Kdyby se tak aspoň dalo počkat na zahradě….
Challenge číslo jedna: Pět týdnů po císaři přelézt plot. Ten plot, kde si nemáte o co zapřít nohu. Tenhle plot.
Útěchou mi bylo, že na druhé straně máme popelnici (to jen taková mini instrukce pro zloděje – a další instrukce-nic u nás k ukradení nenajdete, tak přes to nelezte nebo se na něm zaseknete). Přeskakuju plot (no spíš se přes něj nějak plazim a gratuluju si, že na něm nezůstávám zaseklá sedět-a to by bolelo!) a otvírám dvířka, abych ty moje děti zachránila ze spárů pusté ulice před naším domem (prosím vás – jsou tam vysazené pěkné stromy, ale v tu chvíli vidím minimálně temné uličky Brooklynu někdy v deset večer, přestože je teprve poledne) Emilka mi ukazuje, že potřebuje čůrat, dávám jí vyčůrat na travičku a gratuluju si, že zvládáme aspoň tohle, že v tom chladném počasí, kdy už docela fouká není v počůraných (už druhých!!) kalhotách. Asi minutu po mé vítězoslavné myšlence se ozve: “Mamiiiii…” A je to tady! Scénář s počůráním číslo dvě. Tepláky durch. Přitom se jí to stalo zatím jen jednou u Miri na návštěvě. Jinak je neskutečně vzorná a nočník si i sama přinese. Tentokrát? 2x v jednom dni! To nevymyslíš prostě. Sundávám tepláky. (před pár dny mě ale napadlo, jestli jsem ji náhodou nad tou travičkou nedržela špatně a nepočůrala si to kvůli mně!) Chvíli běhá po zahradě s holým zadkem, ale říkám si, že to je tak na uhnání zánětu močáku. Sundávám si svetr a umotávám jí z něj tógu. Tuhle!
Jo, tady se možná smějete-já se smála taky, ale trošku s lehce hysterickým tónem. Narozdíl ode mě je ale ze svého nového outfitu nadšená. Malej je ve vajíčku zatím hodnej, když kňourá, tak ho chovám… Počítám vteřiny manželova příjezdu. Přijíždí, uklidňuje mě a bere si moje věci, aby se podíval, jestli fakt nemám ty klíče. Píše mi kámoška, že volala do kavárny a fakt tam nezůstaly! Já mezi tím dávám dítěti jedna do ruky rohlík a pití, druhému dítěti chystám mléko do flašky na cestu k doktorovi. Na kojení ani hrdinství fakt není čas. Manžel vchází do dveří s mými klíčemi!!!! “Byly na zemi u sedadla spolujezdce…” krátce a soucitně mě obejme, protože asi vypadám dost děsivě. Ověšená věcmi pro děti s pokaděnou plínou v ruce a jako bonus bych tušila něco ve smyslu rozmazaná řasenka…
Jedeme na sono. Na vrátnici nás posílají k doktorovi, který i vyšetřuje kyčle a ke kterému jsem objednaná o týden později. Říkám si pro sebe:“On dělá i sono?” No nic.. Mávám nad svojí domněnkou, jestli nás náhodou neposlali špatně, rukou, protože se bojím, jak to v doprovodu Emilky, která u každého lékaře dělá hysterické scény, zvládneme. V lékárně jí kupuju pro jistotu balík křupek, který by jí mohl naladit na dobrou notu. S vajíčkem, ve kterém je Miky a Emilkou po boku jdeme tam, kam nás posílají, abych zjistila, že to na vrátnici opravdu spletli, protože ten doktor má už dávno po ordinačních hodinách. Takže zjišťuju, kde to tedy vlastně je. A hádejte! Jo – přesně na druhé straně a o patro níž.
…a ta jedna jediná věc, u které jsem se bála, že bude JEDINÝM problémem dne, a to, že Emi vystřihne kvůli vyšetření Mikyho scénu, se nekoná. Spokojeně s pytlíkem křupek sedí v čekárně a nechá mě s jejím malým bráchou vejít samotnou do místnosti, aby mu zkontrolovali ledviny. Doktorka nechává pro jistotu otevřené dveře, aby mohla Emilka za námi kdykoliv vejít…
Na cestě domů mi usíná v autě, přenáším ji do postýlky, Mikyho do košíku a dávám si první jídlo. Jogurt. Nejradši bych si ale dala panáka.. Myslím, že takový gin s tonicem a okurkou by mi fakt bodnul. Vzhledem ale k tomu jedinému jídlu za den bych byla pravděpodobně na šrot. No a pak to kojení no – to by se asi nehodilo…
2 Komentáře