Hned na začátku bych ráda řekla, že ona věta v titulku nepochází z mých úst a dostanu se k ní později. Aktuálně jsem za polovinou osmého měsíce, takže to, že jsem těhotná by na mně nepoznal opravdu jen slepej a to pouze v případě, že by o mé břicho čirou náhodou nezavadil – což mi přijde zhola nemožné, protože když jdu, jde břicho, břicho, břicho a pak až já.
Na to, že to je ale třetí trimestr, se cítím fakt dobře. Strašně by mě ale zajímalo, od kdy se moje břicho stalo veřejným majetkem. Je to jen kvůli tomu, že je nepřehlédnutelné nebo mám prostě jen štěstí na lidi s nedostatkem empatie? Nebo spíš takhle – lidi, které mám ráda a se kterými se aspoň trochu známe, jsou samozřejmě normální a občasnej vtípek o tom, že vypadám, že porodím každým dnem, je úplně v pohodě. Co ale nechápu, je to, jak může úplně cizí člověk komentovat, jak je břicho velké, malé, jaký má tvar nebo kolik je v něm dětí!
Kamarádka mi říkala, že celé těhotenství musela poslouchat, že má pidi bříško a jestli je vše v pořádku. Byla z toho už dost otrávená. Zas tedy abych nevypadala jako totální citlivka v záplavě hormonů, která má chuť zavraždit každého, kdo se na její pupek jen podívá, nechte mě to vysvětlit. Když přijede kámoška, která mi se smíchem řekne: „Téééda! Ty rosteš! Když jsem tu byla naposled, tak to na tobě skoro ani nebylo vidět,“ nemám s tím problém. Teda pokud mi to neřekne za sebou pět dalších lidí :wacko: To pak opakujete jednu a tu samou větu a nebo si můžete dát challenge, kolik originálních odpovědí na to vymyslíte… Takže o tom to vůbec není… Jsou to přeci jen lidé, které znám.
Pak se ale stane to, že jdu od doktora a než mě muž s Emi vyzvedne, chci jen skočit do pekařského stánku koupit Emilce do auta dva rohlíky, kdyby mi náhodou na cestě zpátky domů začala vřískat hlady a stane se tohle:
„Dobrý den, poprosím vás o dva obyčené rohlíky.“
„Tak to už čekáte každou chvíli, ne?“ vychrlí na mě paní a ukáže na břicho.. A navíc ani ne tónem pokoušejícím se o vtip. Spíš z toho cítím úplně takový ten otrávený tón, jako by to břicho musela snad nosit ona a jako by v tom břiše nebylo miminko, ale pytel cementu. Úplně na ní vidím, jak si říká, jak příšerné to je! Úplně mi to vyrazilo dech. Říkám si, že kupuju jen ty dva rohlíky a nebudu se s ní muset vybavovat další hodinu, tak jen odpovídám: „Tak nějak..“ a říkám si, že tím bude zdvořilostní konverzace uzavřená. No hádejte! K mojí smůle ne.
Pokračujeme: „Jak jako tak nějak?! Jak to myslíte?!? To snad musíte vědět, kdy to čekáte ne? To už je teda teď někdy, ne?“ říká paní dokonce dotčeně a vůbec, ale vůbec se nedrží zpátky!! Nádech, výdech, chce se mi poslat ji někam, co jí je po tom, ale držím se zuby nehty a odpovídám znovu stejně, aby jí to docvaklo: „Tak nějak.“ A paní, jako by se rozsvítila v hlavě žárovka a vše jí došlo. Bohužel ne tak, jak jsem plánovala. „Jooo takhleee. Vy to myslíte tak, že jako už abyste to konečně měla z krku, co?“ korunuje celou konverzaci s úmorným úsměvem, jako by právě sama dorodila po třiceti hodinách!!!
Z krku… Opravdu řekla ať už mám to dítě z krku? „Už mlč ty krávo!“ chce se mi říct! Beru sáček s rohlíkama a ani nechci zpátky tu korunu, co někde hledá.. „Nashledanou“ říkám automaticky s křečovitým úsměvem a rychle jdu pryč, i když mi vlastně dochází, že slovo „nashledanou“ fakt na místě nebylo, protože jestli tu ženskou ještě jednou potkám, tak se opravdu budu modlit, abych měla už teda konečně odrozeno. Druhou takovou konverzaci už bych nepřežila. I když… kdyby to bylo po porodu, možná bych slyšela dotaz: „Tak co? Jak to šlo?“
Máte za sebou podobný zážitek? ;-)
1 komentář