Včera mi kleknul mobil. Když jsem se vzbudila, automaticky jsem sáhla po telefonu a tam černý „displej“. Prázdno. Žádné zmeškané hovory, žádné smsky, žádné upozornění, nic, jenom prázdno a černo. Popadla mě lehká hysterie…„Panebože, co budu dělat?!“ „Konec světa!“… „Nikam si nezavolám!“…. „Nikdo se mi nedovolá!“…. „Nikomu nenapíšu!“….A co to a co tamto??!!… Naštěstí tohle moje šílenství trvalo jen několik vteřin a včas jsem se probrala a uvědomila si, co řeším za prkotinu…
Ten den bylo něco mnohem důležitějšího. S manželem jsme měli tříleté výročí svatby. 15. 5. 2015 jsme se vzali v Českém ráji na zámku Hrubá Skála. Já vím, že 30 let společného života by znělo lépe, ale k tomu se třeba dopracujeme. ;-) Tehdy jsme se ale rozhodli, že si každý rok „naše“ datum připomeneme a navštívíme místo, kde zaznělo naše společné „ANO“. :heart:
Nebylo žádné vedro a často i sprchlo, ale neodradilo nás to. Jeli jsme i letos. Cestou jsem měla dost času na přemýšlení /Olí v autě usnul, mobil jsem, jak už víte, neměla :rose: /. Znovu jsme si s manželem říkali, že vzít se, bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí. I když se svatby dnes už tak nenosí a daleko modernější je asi žít „na psí knížku“. Taky jsme tak dlouho žili. Brali jsme se po devíti letech chození /no, trochu kecám, to jsme spolu už i bydleli ;-) /, ale ta číslovka souhlasí. Rozhoupali jsme se opravdu až po devíti letech, z toho po čtyřech letech od zásnub. Do roka a do dne u nás neplatilo. Ale…
…vůbec neříkám, že žít spolu bez papíru je špatný. Když pominu naši touhu po dítěti, což je ale jiný příběh, který z blogu už znáte, bylo nám dobře. Měli jsme hezký vztah a já jsem věděla, že s tímhle chlapem chci zůstat na věky. /Za manžela nemluvím, ale prý to měl stejně. A nedržím ho teď pod krkem, aby odpověděl správně. ;-) / Hodně jsme cestovali, volný čas jsme trávili s kamarády a snažili se tak nějak užívat si života, dokud jsme byli bez závazků. Že bysme nutně potřebovali papír na to, že k sobě patříme, to ne.
Až pak…už přesně ani nevím, jak to bylo, jsme si řekli, že se vezmeme. Ne proto, že bychom si mysleli, že po svatbě se mají dva lidi víc rádi. Ale prostě jsme to chtěli. Jen tak. Možná jsme konzervativní, možná jsme to tak v tu chvíli cítili…. Teď už jsou to tři roky. Strašně to letí. Jako by to bylo včera. A i když jsme si říkali, že nějaký papír nic na našem vztahu nezmění, změnil a dost. To první a nejlepší na tom všem je, že po svatbě se nám narodil náš vymodlený syn. Podvědomě si říkám, že snad čekal, až se vezmeme. :heart: To druhé, jsme rodina. Se vším všudy. Jmenujeme se stejně a máme mnohem bohatší život než dřív. To není málo. :rose:
A tak za mě: „Být manželkou není vůbec špatný!“ V jakémkoli věku. :heart:
