Taky jste se ptaly kamarádek v době, kdy jste ještě samy neměly děti, proč houpou ten kočár, když děcko drží v náručí? :yahoo: „Taky budeš!,“ většinou mi odpovídaly. „Rozhodně ne!,“ přesvědčovala jsem je. Asi tušíte, co dělám teď, když jsem sama mámou? :rose: Houpu kočár, i když mám syna na ruce nebo i když si vesele vykračuje vedle mě. /Už jsem o tom na blogu jednu historku psala: Pomóóóc! Začínám blbnout…./ Vždycky, když se přistihnu /a to je ta lepší varianta/, si na holky vzpomenu. ;-) Jenže já si dost často ani neuvědomuju, že to dělám a tak houpu a houpu a houpu doma, houpu venku, houpu v obchodě, houpu na pískovišti a to budou v létě Olímu už dva, takže bych čekala, že tohle už mě přejde. Jak je vidět, zatím ne. :unsure: A pozor, tím nekončím.
Trpím samomluvou! Tou jsem nikdy předtím netrpěla!!! A teď si v pohodě komentuju jen tak sama pro sebe, co zrovna dělám. Jako bych si nahlas odškrtávala, co jsem už udělala a co mi ještě zbývá dodělat. Abyste lépe pochopili, co mám na mysli, vypadá to asi nějak takhle: „Brambory oloupaný, to by bylo. A teď to prádlo. Jo a co jsem to ještě chtěla? Už vím. Vytřít podlahu. Kolik je? To ještě zmáknu.“ Když je manžel doma, nechápavě se mě ptá: „Cos to říkala? Nic jsem neříkala. Jo, říkala, vždyť jsem tě slyšel. A co jsem říkala? To jsem právě nerozuměl.„ …Uklidnila mě až Terka, když u nás s její Emilkou byla. Říká mi: „Taky si povidáš pro sebe?“ :yahoo: …Aha, tak to bude pravda. Trochu se mi ulevilo, že snad tedy nejsem jediná „samomluvka“ na mateřské. :rose:
Tak si takhle se sebou čas od času pokecám a je mi fajn. :whistle: A už vím, odkud to mám. Teda nejspíš. Co se syn narodil, hodně jsem mu vyprávěla. Prý se to má. :heart: Ale já i chtěla a bavilo mě to. I když Olí nic nechápal. Ale poslouchal a vnímal. A vyprávím mu pořád. Všechno, co děláme, kam jdeme, co jíme atd. atd. A tak vyprávím, i když spí a já se mezitím snažím něco uklidit, zařídit nebo si jen uvařit kafe.
Je bezvadný, že zatímco předtím to byl jen můj monolog, teď už je to s Olím konverzace. Je to sranda. I když té jeho řeči ještě nikdo okolo nerozumí. /Rozuměj: Oliverek říká u slov první písmena nebo slabiky, občas něco spojí, něco vynechá a rád používám slovo: Ne. :rose: / My se ale domluvíme vždycky. Je to už parťák. Můj životabudič, můj nejúčinnější lék na všechny neduhy, můj zaručený zvedač nálad, moje celoživotní láska. :heart: A tak se už těším, čím si tu mateřskou okořením příště. ;-)
