Vždycky máme radost, když některou z vás chytne spisovatelské střevo a napíšete nám. Je sice pravda, že nevydáváme všechno, ale když nás něco pobaví nebo zaujme, tak to vydáváme moc rády. No a stejný případ to byl i u naší čtenářky Edity. S Edit jsem chodila na střední školu, občas jsme šly popít, ale tehdy u piva (bylo to tehdy nejlevnější alko) by mě ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne přidáme na Facebook, občas si napíšem a už vůbec, že mi bude posílat příběh o svých mateřských povinnostech.
Díky :) …a teď už Edita:
Milé maminky (a tatínkové), dovolte, abych se vám „pochlubila“, s jakými nesnázemi jsem se potýkala, když jsem obnovovala miminkovskou (a maminkovskou) výbavu pro druhého potomka. Téma je to k Terčině stavu aktuální a je jen otázka času, kdy jej Terka “odborně” rozebere. 
Doufám, že u sepisování tohoto článku vypnu od mateřských povinností, které s krátkou přestávkou plním už 5 let. Mimo to, se zajisté ukáže, do jaké míry je můj mozek po mateřské „ochrnutý“ 
a zda-li jsem po této dovolené schopná sepsat něco delšího než nákupní seznam tak, aby to mělo hlavu a patu. Tak ale k věci!
S obnovováním výbavy jsem začala ve třetím trimestru pozvolna. Už jsem věděla, co opravdu využiji a co ne, a tak jsem podle toho jednala. Takže jsem vytáhla krabice s pidi oblečky a látkovými plenkami, z útrob kuchyně vylovila lahvičky, odsávačku a z jiných částí bytu postupně dohledávala ještě zabalené, nepoužité dudlíky, savičky, věci do porodnice a spousty dalších věcí. Všechny oblečky a plenky jsem chtěla vyprat, jelikož nás v pokoji, kde byly uskladněny, trápily myši. A právě praním to všechno začalo … a vlastně i skončilo 
. Chápete mě přece, milé maminky, že i pro druhorozené dítko jsem chtěla mít vše dokonale čisté, jak tomu bylo pro to první. A tak v touze po dokonalosti v kombinaci s vrozenou pečlivostí, důkladností a asi i těhotenským instinktem „hnízdění“ jsem se rozhodla, že pračkou proženu vše, co v tom pokoji bylo. Tedy i trojkombinovaný kočárek a kojící polštář!
U kočárku je jasně v návodu uvedeno, že všechny látkové části jsou pratelné. Vím tam o patentkách, takže to všechno jednoduše odepnu, stáhnu a proženu pračkou včetně tašky, řekla jsem si. Když nastal den D, všechny 3 části jsem si nanosila do obýváku a počala s demontáží látkových částí z konstrukcí. Po chvíli mě ale polévala horkost a nadšení se změnilo ve vztek a nadávání. Zjistila jsem, že spoustu částí bez mužské ruky a vhodného šroubováku sama nezvládnu. No nic, tady to manžel povolí a tady vyšroubuje, takže je to řešitelné a jede se dál. Jenže tomu tak co? Nebylo!
I manžel se u toho večer zapotil, také nadával a na mou adresu směřoval cosi o splašených hormonech. Samozřejmě si neodpustil utrousit poznámku, že zpátky si to budu dávat sama! Jenže tím to neskončilo. Málem jsem se rozbrečela, když jsme s mužem po asi hodinovém „boji“ zjistili, že u hlubokého kočárku jedna část prostě stáhnout nejde. Ještě dobrých pět minut jsem na tu část zkroušeně hleděla a přemýšlela, jak to přece jen provést. Dodnes se vidím! Úplná hromádka neštěstí! Nic jsem samozřejmě nevymyslela, protože to bylo upevněno sponkami. Když jsem se s nastalou situací konečně smířila, odkráčela jsem vztekle pro obyčejnou houbičku a kyblík a (ne)viditelné skvrny vydrhla. Zklamání z toho, že vše neprošlo hygienickým ošetřením na nejvyšší úrovni, tedy praním, viselo ve vzduchu ještě při montáži všech dílů zpět.
Po pár dnech jsem „vychladla“, tak trochu zapomněla a ve stejném duchu (dokonalé je to, co je vyprané) jsem se pustila do kojícího polštáře. Nový elán k další činnosti mi dodal fakt, že tentokrát jde přece jen o dva kusy látky a „pár“ kuliček výplně. Asi už ale tušíte, že i z těchto třech věcí se stalo peklo na zemi! Ale postupně.
Vrchní barevný povlak jsem stáhla hravě. Na kuličky z vnitřního bílého jsem si přinesla dětskou vaničku. Šlo to vysypat vcelku dobře. Vanička ale nestačila, musela jsem i pro kýbl. “Je toho nějak moc,” řekla jsem si. Nijak mě to ale neodradilo a bílý povlak jsem zcela vyprázdnila. Po vyprání a usušení nastal čas na navrácení kuliček zpět. Vzala jsem si na to menší hrneček, který v pohodě prošel plnícím otvorem na zip, a začala jsem s plněním polštáře.
Už u prvního hrnečku kuliček jsem vzteky málem vylítla z kůže! Ty potvory polystyrenový děsně elektrizovaly, a ať jsem pak použila hrnečky z jakéhokoliv jiného materiálu, na všechny se přichytávaly. Do povlaku jsem je musela z hrnečku prsty vyškrabovat, čímž dále ulpívaly na mých rukách a rukávech a odtud dále nekontrolovatelně pomalu, ale jistě “utíkaly” i na zem.
Beznaděj vzrostla do obřích rozměrů, když jsem ve chvilce odpočinku pohlédla na kuličkami naplněnou vaničku, kýbl a malý hrneček v mých rukou. Tiše jsem zaúpěla, „vytáhla“ slovník sprostých slov a s jeho pomocí jsem dokončila, co jsem si nadrobila. Doslova! Naštěstí si už nepamatuju, kolik mi to (i s úklidem) zabralo času. Určitě ale vím, že jsem si jednou provždy řekla: “Nikdy více!!!”
A nikdy více i praní kočárku. Už teď vím, že až dceři doslouží, tak všechny tři části vezmu jen houbičkou, a budu prát pouze to, co je samo o sobě “na volno”. A kojící polštář? Ten jsem už dávno věnovala švagrové a vím jistě, že jsem prala jen ten vrchní barevný povlak!
Nějaké ponaučení? Snad jen BACHA NA POBLÁZNĚNÉ HORMONY! :-D
Sílu a zdar, milé matky v nesnázích! 
Edita
PS: Jestli máte podobnou zkušenost, sem s ní, ať vím, že v tom nejsem sama ;-). Díky
PPS: Ten sloh mi ale dal zabrat! ☺
