Jsem pyšná máma. Olí udělal své první krůčky. Minulý týden, když byl nemocný se zánětem středního ucha a trávili jsme celé dny doma, se to stalo. Byl večer a pomalu jsem ho šla ukládat ke spánku. Ještě jsme si chvíli hráli, když se najednou těma svýma malinkýma nožičkama odhodlal na svůj první „špacír v životě“. První krůček, druhý, třetí…každým dalším nabíral větší jistotu a radoval se, že jde a sám. Napoprvé udělal asi deset kroků a skončil u zrcadla, ve kterém se prohlížel, jak mu to chodí. Byla to s ním legrace. Myslela jsem si, že po třech čtyřech krůčcích pokrčí nohy a sedne si na zem /přece jen to je fuška /, ale překvapil mě. Dokonce jsem během té jeho premiéry stihla zavolat na manžela, aby rychle vstal od večeře a šel se podívat.
Olí začal chodit na roce a půl. Moc se nějak nepídím potom, jestli je to akorát nebo si dával spíš načas, ale nezáleží na tom. Každé dítě je jiné a každé má svůj čas, kdy k tomu dospěje. Musím říct, že jsem si vlastně nikdy neříkala: „Už aby lezl, už aby seděl a ani, už aby chodil.“ Všechno tak strašně rychle letí, že si chci každé jeho období co nejvíc užít. A věděla jsem, že až bude chtít, přijde na to sám.
Je známo, že když dítě začne obcházet nábytek nebo před sebou tlačit hračky, že to ještě není samostatná chůze, a že když dítě začneme vodit za ruce, aniž by ještě samo chodilo, že mu tím měníme těžiště a že sice dělá kroky, ale nesprávně. Navíc do budoucna by mu to mohlo způsobit i problémy se zády. A taky se říká, že voděním za ruce mu pozastavíme jeho přirozený vývoj. Nejsem žádná fyzioterapeutka ani doktorka, ale jako každá máma jsem se o to zajímala a zajímám a proto jsme se tomu doma vyvarovali.
Ono to teda strašně láká, když vidíte, jak by se to tomu mrňouskovi líbilo, že bychom ho vodili za ruce a on by mohl s naší pomocí už dávno cupitat, kam se mu zlíbí. Ale dětem nejvíc pomůžeme, když jim vůbec nebudeme pomáhat. Říká se to tak, ne?
Potom, co se Olí odhodlal k prvním krůčkům, si dal dva dny v chození pauzu. Nechtělo se mu. Až o pár dní později koukám, jak se přidržel židličky, jakoby se od ní „odrazil“ a s mírným vrávoráním a menšími přestávkami vyrazil na mini túru po bytě. Vybavila jsem ho jen protiskluznými ponožkami. Zatím se ještě sám ze země nezvedne, takže si pokaždé nějakou tu oporu najde. Hračky, židli, stolek, cokoliv. Ale má z toho legraci a baví ho to. Hlavně, když si “kecne” na zem a zakřičí „bác“.
A protože teď už ten náš “malej” turista doma piluje stabilnější a ladnější chůzi, pomalu se chystám, koupit mu jeho první boty v životě. Ale o tom až třeba někdy příště.