V sobotu jsme s několika kamarády vyrazili na týden na hory. Všichni máme děti, takže musím říct, že je dost o zábavu postaráno. Naše madam si v sobotu, ještě než jsme vyjeli od mých rodičů, tak trochu narušila režim a tak jsme na chatu dorazili přesně v tom stylu, po kterém každý návštěvník, který vás nezná, touží. A to: V první moment vidět dítko, které řve tak, že se všechno otřásá v základech. Takže rodina Janatovic začala s cejchem “ti s tou ukřičenou holčičkou”. Naše dcera ale umí docela dobře žehlit, takže si od soboty docela obstojně napravuje reputaci. Na každého se usmívá a aby je všechny totálně odrovnala, roztomile k tomu krčí nos. Takže jsem přesvědčená, že už všichni, co tady bydlí, zpytují svědomí a říkají si: “Jak jsme si proboha jen mohli myslet, že to je uřvané, zlobivé dítě…” (no samozřejmě nejsem tak samolibá, abych si myslela, že o nás ve skutečnosti vůbec tady někdo jakkoliv přemýšlí-hlavně tedy poté, co jsem zjistila, že náš pokoj je izolovaný od všech, takže můžem dělat klíďo nácvik na operní vystoupení)
No ale co teda ty hory! Musím říct, že jsem nadřená jak Bulhar. Ono se řekne “Jůůů, nosit ji nebudu, vždyť ji potáhnu na sáňkách….” (a to ji většinu času nosí ochotně manžel) Jenže! Ono to je někdy taky do kopce, že jo! Párkrát si spolu sjedem na saních kopec – mimochodem, pokud jste se svým dítětem ještě na saních nejeli, musím vás upozornit, že vaši (s prominutím zadnici) mezi tu ohrádku jen tak nedostanete – tedy pokud nemáte velikost č.34! a ultratenkou modelkovskou bundu. Tu já pochopitelně nemám a ven bez tlusté péřovky, u které má štíhlou figuru simulovat zapínací pásek v pase, nevylezu. To jsem ale odbočila.
Přestože se do té ohrádky silou nervu, ale sedám si tak nějak před ní, s koleny až u brady a nějakou záhadou mi pak ještě Emi sedí na klíně, když sjedeme pod kopec a já vstávám, beru s sebou do vzduchu i ty sáňky, které mi na zadku drží jak přibité. Manžel už mě upozorňoval: “Prosim tě! Ta ohrádka vydržela celé moje dětství a tvůj zadek si ji přivlastňuje tak, že ji nechce pustit! Doufám, že mi ji na konci pobytu vrátí!” Takže si pochopitelně dávám už pozor, aby můj zadek neměl majetnické sklony. 
Ale vysvětlete mu to. On se prostě neptá a bere ji s sebou jako milenku, bez které nemůže žít! (poznámka: ne-nešlo sáňkovat bez ohrádky, protože bych musela do kopce Emi nosit a ne vozit, protože by se neměla o co opřít a spadla by)
Když už jsem ohrádce chtěla dát včera pokoj a rozhodla se, že vyrazím s Emilkou do hospody s dětským koutkem, lezla jsem do monstr kopce, na kterém hospoda stála, v saních Emi, která byla z toho spádu v transu a trošku ječela, mě pálila stehna a modlila jsem se ať už to sakra vylezu, měla jsem trochu pocit, že nejsem na sněhu, ale na poušti a onen dětský koutek je pouhou fata morgánou… Vylezla jsem s jazykem až na vestě a v tom dorazil v elegantním stylu “šup šup, šup šup”, jak už to tak na lyžích bývá, s úsměvem na rtech můj drahý muž jako James Bond a ptá se nevinně: “Stalo se něco? Tobě se tady nelíbí?” Se vzhledem umaštěné zadýchané uklizečky jsem nedokázala tak nějak vysvětlit, že jsem právě zdolala Mount Everest a už vůbec ne říct, že mě to naprosto odrovnalo. Slyšela bych totiž chvíli na to větu: “Vždyť jsem se tě ptal, jestli ji tam mám vytáhnout.” JENŽE KDYŽ ON TEN KOPEC VYPADAL TAK NEVINNĚ! No dobře – nevinně úplně ne, ale do Mount Everestu měl daleko.
Dát se na polární výpravu, budu první, koho ohlodají vlci. Právě teď, když to píšu, je 19:16. Dávám tomu ještě třicet minut a půjdu asi spát. Tak dobrou. Tedy pro vás už teď spíš – dobré ráno. 
