Ještě nedávno jsem se řadila k těm lidem, co se vždycky modlí, hlavně, ať s nimi žádné děti necestují. No a už i na mě došlo. Teď sama s dítětem cestuji…a potkávám přesně tyto lidi, co jsou úplně ve smrti z toho, že s Emilkou přistoupíme a ona by mohla čistě teoreticky začít brečet. Už jsem o tom jednou psala v článku Cestování vlakem s dítětem: Co zabalit a jak dítě zabavit, ale to byla pohádková jízda vlakem.
Skoro až pyšně jsem vždy vystupovala z vlaku (vždy – tím myslím dvakrát, protože víckrát jsme zatím nejely), protože dcera je hodná.. Tentokrát to ale bylo naopak. A když říkám naopak..myslím naopak se vším všudy..
Přestože jsem schválně volila spoj, který byl v čase po Emilčině odpoledním spánku..plány mi vůbec nevyšly. Po obědě usnula na 10 minut a vzbudila se úplně fresh. Když jsme nasedaly 16:16 do vlaku, už byla malinko neklidná. Vytáhla jsem jí rohlík, později pustila pohádku, pak se pohádka zasekla a to byl startér.. Začal řev. Nepomáhalo nic. Ani kapsička, ani zbytek rohlíku, ani pohádka, která se už po zaseknutí znovu rozjela. To byla situace. Tak si to představte. V kupéčku se mnou seděli dva muži a dvě ženy. Všichni si zaplatili cestu první třídou kvůli komfortu a pak přijdu já a tu pohodu jim rozbourám na mraky :bye:
V hlavě jsem si je pojmenovala (budete se v tom aspoň líp orientovat):
1.) “Hodná paní”– protože se na mě soucitně usmívala, i když Emilčin řev by mohl rozbíjet sklenice
2.) “Marie Pojkarová” (ta co má “hit” Pejskové se koušou) – protože vypadala jako Marie Pojkarová (a v bedně si vezla nějaké zvíře. Možná pejsky, co se kousali…)
3.) Ajťák – protože měl brýle, sluchátka v uších a nikdo pro něj neexistoval. A převracel oči už ve chvíli, kdy jsem s Emi vešla. (a to mu mohlo být už tak 35, takže žádnej pubertální student! :wacko: )
4.) Puchýř – protože byl tak při těle, že zabíral sedačku a půl. Plus byl postupem času vytočený tak, že měl úplně nafouknuté tváře a čekala jsem, kdy z nosu začne pouštět síru..
Zpátky ale k opernímu vystoupení mé dcery! Ajťák se zvedl po 3 minutách.. „No to ještě nevíš, co bude, chlapče,“ říkala jsem si. Jediná hodná paní se na mě usmívala… Puchýř chytal nerva a kdyby mohl, jeho mobil by pod jeho pohledem shořel na padrť. Marie Pojkarová si podle mě v hlavě začala skládat nový hit, který by trumfunul Pejskové se koušou. Tématiku bych tipovala na něco kolem vlaku nebo dětí ve vlaku…
Zkusila jsem jít s plačící Emilkou na chodbu. Trochu to chození uličkou pomáhalo. Vždycky ale, když jsme došly na konec, tak zase spustila. Po chvíli jsem jí zkusila uspat v kupé. To už byl řev tak nesnesitelný, že se zvedl Puchýř a chvíli po něm i Pojkarová. Hodná paní ještě soucitně pokyvovala nad Emilčinou únavou. Když už jsem si začala připadat jako totálně neschopná matka, šla jsem se s tou mojí nešťastnicí procházet k záchodům. Párkrát jsme na sebe bafly do zrcadla na záchodě (chápete, že jsem se ji ze zoufalství pokusila zabavit opravdu na WC ve vlaku?!) ale že by to zabralo, se říct nedá. Pak už si mi ale položila hlavu na rameno a já se snažila pohupovat a zároveň držet balanc, abych v jedoucím vlaku i s ní nehodila držku. Ruce jsem měla vytahané tak, že by se dotkly země a oslovovat byste mě mohli třeba „Opičí ženo“, moje záda byla zralá na masáž, dcera už ale naštěstí pomalu usínala, když v tom kolem nás procházel cca 35cátník a zavrtěl na mě nechápavě hlavou (něco jako – to snad není možný. No rozhodně nevrtěl nad absencí toaletního papíru na WC). Musela jsem se v duchu pousmát, že mi ještě k tomu všemu bude nějaký libový frajírek dávat najevo, jak strašně ho naší existencí obtežuji… To jsem měla vyskočit za jízdy? Spláchnout sebe i dítě nebo zavelet, aby zcela jednoduše po rozkazu přestala brečet? ;-)
Musím ale říct, že jsem fakt překvapila samu sebe. Vždycky jsem si myslela, jak strašně mě budou stresovat naštvané pohledy lidí. A víte co? Byly mi úplně jedno. Trošku mi bylo líto hodné paní, ale hlavně jsem si přála ať dcera usne. Pak se to povedlo. Spala asi 35 minut. Probudila se ve chvili, kdy jsem začala zlehka balit naše věci..a…. ne, nevyspala se do růžova. Znovu řev. Tady už mě uklidňovalo, že do stanice to máme už jen 15 minut!
V jednom jsem se ale spletla.. V tom, jak jsem se bála, že mi po tom cirkusu nikdo nepomůže ;-) Když viděli, že už konečně vypadneme, tak mi dámy začaly pomáhat s věcmi. Ne, beru zpátky. To bych jim křivdila. ;-) Myslím, že byly ochotné zcela upřímně. Pojkarová mi sundala obr tašku z horního držáku na zavazadla a hodná paní mi otevřela dveře. Ajťák tam nebyl. Podle mě vyskočil za jízdy z vlaku. Puchýř dělal, že neexistuju. Rozloučila jsem se tedy, omluvila se za nepříjemnou cestu, obě dámy odpověděly, že to se přece může stát, po částech jsem si ke dveřím vagonu odnosila s Emilkou na ruce věci a pak?
Spása! Vlak zastavil, přede dveřmi čekal manžel jako princ na bílém koni a vzal si to křičící dítě plus kočárek. Já vzala zbytek. Ještě nesmím zapomenout, že hodná paní mi těsně před zastavením vlaku nabízela záložní pomoc, kdyby manžel nečekal.. A víte, proč byla tak hodná? Prý má deset dětí. DESET! Když viděla můj vyděšený výraz, hned dodávala, že ne všechny pokupě najednou pod jednou střechou. Už nevím, jak přesně to myslela. Byla jsem totálně vyšťavená.
A poslední věc, co bych chtěla poznamenat pro ty z vás, co plánují někam s dítkem cestovat vlakem, autobusem nebo jiným dopravním prostředkem: Až budete cestovat a cesta nebude přesně podle plánu, nezapomeňte, že ty lidi kolem vidíte naposledy a můžou vám být úplně šumák. Tím jsem se řídila a pomohlo mi to zůstat v klidu a abych veškerou pozornost věnovala uplakané dcerce. ;-)
2 Komentáře