Stalo se vám někdy, že jste nevěděli, jestli to roztomilé dítko, nad kterým se kocháte, je chlapec nebo holčička? Mně párkrát ano. Bylo to tedy v době, kdy jsem byla ještě bezdětná, což mě tedy neomlouvá, ale taky to neznamená, že by se mi to nemohlo stát i teď. /Všem se dopředu omlouvám pro případ, že by snad náhodou taková situace nastala./ 
Několikrát jsem zkrátka v minulosti zapochybovala, když jsem chtěla jeho rodičům, se kterými jsem se ale jinak vůbec neznala, vyjádřit, jak rozkošné dítko mají. A ty vteřiny, během kterých vám v hlavě létají myšlenky: „Tak dělej, to přece poznáš! Koukni se na oblečení, naušnice, něčeho se chyť, už je to blbý, čekají, co řekneš!“, máte pocit, že trvají rok. Ale já jsem se nechytla. /Jediné, co mi naskočilo, byla červená „pleťovka“, jak jsem se styděla./ Neměla jsem ani páru. Myslím, když bylo dítě oblečeno v neutrálních barvách a rysy v obličeji mi taky moc nenapověděly. Nechtěla jsem tipnout špatně, protože by to byl nejspíš trapas a taky jsem nevěděla, jak to maminka nebo tatínek přijmou, abych se jich nedotkla, kdybych se náhodou mýlila, proto jsem se vždycky raději rovnou zeptala. Naštěstí to pokaždé vzali s úsměvem a neběsnili, že nepoznám, že je to přece jasný kluk nebo jasná holka!
Několikrát jsem zkrátka v minulosti zapochybovala, když jsem chtěla jeho rodičům, se kterými jsem se ale jinak vůbec neznala, vyjádřit, jak rozkošné dítko mají. A ty vteřiny, během kterých vám v hlavě létají myšlenky: „Tak dělej, to přece poznáš! Koukni se na oblečení, naušnice, něčeho se chyť, už je to blbý, čekají, co řekneš!“, máte pocit, že trvají rok. Ale já jsem se nechytla. /Jediné, co mi naskočilo, byla červená „pleťovka“, jak jsem se styděla./ Neměla jsem ani páru. Myslím, když bylo dítě oblečeno v neutrálních barvách a rysy v obličeji mi taky moc nenapověděly. Nechtěla jsem tipnout špatně, protože by to byl nejspíš trapas a taky jsem nevěděla, jak to maminka nebo tatínek přijmou, abych se jich nedotkla, kdybych se náhodou mýlila, proto jsem se vždycky raději rovnou zeptala. Naštěstí to pokaždé vzali s úsměvem a neběsnili, že nepoznám, že je to přece jasný kluk nebo jasná holka!No, a teď střih. Jsem mámou malého chlapce a už se stalo, že jsem v parku, dětském koutku či restauraci slyšela toto: „Jak jí říkáte?“ nebo „Máte moc roztomilou holčičku.“ anebo „Malá má oči po vás.“ Jindy zase mluvil tatínek na svého asi tříletého syna: „Počkej, Honzíku, nevidíš, že je teď na tom autíčku holčička“. Musím se přiznat, že poprvé mě to dost zaskočilo. Říkala jsem si: „To nevidí, že je to kluk!!! Jak přišli na holku??? Má přece modré klučičí oblečení, nemá naušnice, nenosí culíky! Prostě žádné holčičí indicie!“ 
A pak jsem si vzpomněla na sebe a tak teď, když se nám to občas stane, že z Olího nechtěně udělají holku, se tomu s mužem zasmějeme. 
Je pravda, že Olí je na svůj věk drobnější, má jemnější rysy v obličeji a teď mu ještě dost narostly vlasy a zatím ho neplánujeme stříhat, tak to možná může někoho mást, ale kluk je to vážně jak „vyšitej!“ 
A pak jsem si vzpomněla na sebe a tak teď, když se nám to občas stane, že z Olího nechtěně udělají holku, se tomu s mužem zasmějeme. Je pravda, že Olí je na svůj věk drobnější, má jemnější rysy v obličeji a teď mu ještě dost narostly vlasy a zatím ho neplánujeme stříhat, tak to možná může někoho mást, ale kluk je to vážně jak „vyšitej!“
Máte podobnou zkušenost s vašimi dětmi?
