Co jsem jako bezdětná nechápala…

Je docela vtipné, jak se věci mění. Taky se vám stává, že dokážete odhadnout, kdo z lidí kolem vás je rodičem a kdo ne? Když vám dítě pláče nebo dělá scény, stačí jeden pohled a skoro jasně poznáte, jestli ta paní, co si vás měřila kritickým pohledem, má děti nebo ne. Samozřejmě nechci, aby to vypadalo, že my rodiče ze sebe děláme důležité, ale mám několik postřehů, o které se musím podělit. V nákupáku nebo restauracích si všímám takových pohledů často.

Restaurace

Nedávno jsme byly s Miri a našimi dětmi na obědě. Říkala jsem si, proč na nás ten hlouček mladých kravaťáků tak blbě čumí a pak jsem se rozhlédla kolem sebe. Měly jsme kolem sebe neskutečný bordel. Když pominu věci, co se dají uklidit, jako neodnešené talíře s obědem, byly tam hračky našich dětí, hračky z dětského koutku, vlhčené ubrousky, naše kabelky a přebalovací tašky, rozházené boty našich dětí (protože v dětském koutku musely být jen v ponožkách) a pobryndaný stůl od špaget, protože Emi to po něm rozpatlala (zdá se, že jsem ho neutřela tak rychle, jak jsem si myslela…)

Scéna

Znáte to. Dítě dělá co nemá, vy chcete něco jiného a ono vystřihne scénu. Nevím, jak přesně je to u vás, ale když na to přijde, tak všechny trumfy drží moje dcera. Nemůžu jí vzít, protože s sebou cloumá a propíná se tak, že kdybych ji držela, bála bych se, že se mi vyškubne a spadne. Takže ji nechám buď stát nebo se ji snažím přidržet, v extrému ji opatrně položím na zem, pokud je někde poblíž koberec nebo něco měkkého. V případě, že kolemjdoucí jsou sami rodiče, chápavě pokyvují hlavou, bezdětní si, vzhledem k jejich výrazu, říkají pravděpodobně něco o frackovi nebo matce, která si neumí zpacifikovat dítě. Jenže co bych s ní asi tak dělala? Tohle je absolutně nejlepší řešení – jenže to nemůžou vědět. Cokoliv, co bych udělala povede ještě k většímu řevu. Když jí nechám chvilku pro sebe, během vteřiny přestává a mám zpátky hodnou holčičku.

Dítě na ruce místo v kočáru

Často mám plné ruce, protože jednou rukou tlačím kočár a na druhé mám Emi, protože se jí zrovna nechce chodit a když jí chci dát do kočáru, tak začne křičet. Nedávno se na mě pán díval stylem, že musím být totálně nepraktická osoba. :scratch: Proč to dítě nedám do kočáru? Proč tlačím kočár a v druhé ruce nesu dítě… Proč s ní platím u kasy?? Protože chce pípnout kartou! A pak jsou tady lidi – rodiče – a podle jejich pohledu přesně vidím, jak to chápou. Nedávno jedna maminka, se kterou jsem se míjela, během té vteřiny, co jsme se minuly, stihla s mírným úsměvem utrousit: „Tak je to všude stejný..“ a potěžkala si dítko na levačce.. (pravačkou tlačila kočár jako já)

Dítě pobíhající volně po prodejnách

Znáte to, že když zastavíte kočár, dítě v něm okamžitě nechce sedět? Tak ho tedy z kočáru pustíte a ono běhá mezi regály, vytahuje věci a jen někdy je vrátí zpátky. Ještě nedávno bych si pomyslela: „Proč si ta ženská to děcko nepřikurtuje do kočárku…“ Asi nemusím říkat, že teď by mě to vůbec nenapadlo, protože naší Emi jsou teď všechny prodejny malé .. Teď jsem s ní byla v knihkupectví. Přerovnala jim tam pár knížek, já je přerovnávala zpátky. V nestřeženém okamžiku mi vytáhla platební kartu a odběhla s ní kdo ví kam.. Kdybych se jí snažila nacpat do kočáru, udělala by scénu a přiznám se, že jsem byla docela utahaná a neměla sílu na to, se tam s ní prát. Takže jsem rozhodně zavelela ať jde ke mně a vrátí mi tu kartu. No na počtvrté s ní přišla a já děkovala bohu, že nemusím zakročit a přes protesty s ní odejít z knihkupectví.

Xkrát opakujete to nebo tamto

Jak už jsem zmínila – radši to prvně zkouším po dobrém než přikročím k tomu zlému. Kdybych podobné jednání jako přemlouvání dítěte viděla jako bezdětná, řekla bych si, co se s ním ta matka tak páře. Teď to aspoň několikrát zkusím s rozumnou domluvou a až když to nejde, přestávám se s ní piplat a přes protesty zakročím rázněji. Například, když vím, že jsem na odchodu a vím, že kočár nebude stát, ale pojede, šoupnu ji prostě do kočáru i když nechce. Ve chvíli, kdy dopnu pásy, tak ví, že už nic nezmůže a je klidná a v pohodě . Během této činnosti  je ale pak paradoxně pohled bezdětných v opačném stylu: „Proč ji tam cpe, když tam ta chudinka vůbec nechce?“

Vlastně si nevyberete, protože mám pocit, že reakce bezdětných a rodičů jsou vždycky přesně opačné. Každopádně jsem ráda, že už stojím na opačné straně barikády. No kdy jindy bych si všimla tolika knih, tolika různých titulů a všech těch rozházených produktů v drogeriích než při nahánění naší Emilky? A toho pohybu, co mám! …..stejně to je všechno super. ;-)