Posíláte ještě pohledy nebo dopisy? Přiznám se, že já už jen opravdu výjimečně. Maximálně pozdrav od moře a to jen někdy. Nejsem na sebe pyšná. Mrzí mě to, protože, když mi bylo „náct“, posílala jsem pohledy a psala dopisy týden co týden! Kamarádce, která žila o pět kilometrů dál v jiném městě, jiné kámošce do New Yorku, další do Frankfurtu a taky nejlepšímu příteli na vojnu /to ještě kluci museli, aspoň ti, co to neuhráli na „modrou“ ;-) /! Všechny dopisy, které jsem kdy dostala já, mám dodnes schované. Schraňuju je jako poklad. Jako bych tušila, že éra ručně psaných dopisů brzy skončí a převálcují nás počítače a sociální sítě a tužku nebo dopisní papír budou mladší generace považovat za sci-fi.
Proto, když minulý týden přišel Olímu první pohled v životě a v adrese stálo: „Mladý pán Oliver“, byla jsem z toho „naměkko“. /Naštěstí nejsem sama, kdo se na mateřské dojme i při pozdravu. Terka se na podobné téma rozepsala v tomto článku: Jak jsem se stala profesionální plačkou. To si musíte přečíst!/ Vím, že tomu syn ve svých patnácti měsících absolutně nerozumí. Že pochopitelně neumí číst, psát a netuší, co pohled je, ale to nevadí. Ukázala jsem mu ho, přečetla a poté jsem mu ho uložila. Jednou si ho třeba rád přečte a možná se zeptá, jaké to tenkrát bylo. Pak ať si s ním naloží podle svého. :rose:
A od koho pohled byl? Od dvou malých slečen, dcer našich přátel, které mu psaly z dovolené z ciziny k svátku. Moc milé. A já jen doufám, že stejně milé budou jednou vzkazy synovi i od těch velkých slečen. :heart:
