Dudlík: Kdy mu říct definitivní sbohem!

Na roli mámy mě strašně baví jedna věc. Vždycky si myslím, že něco nějak bude a vždycky to je úplně jinak. A stejně je tomu i v případě dudlíku. Už od začátku se maminky dělí na různé tábory: Dudlík ano, dudlík ne, dudlík jen na noc a je možné, že je tam milion dalších variant, ale nejsem úplný magor, abych to zjišťovala.

Jako bezdětná jsem si říkala, jak je to strašné, že tak velké dítě (jako třeba rok a půl) má v puse dudlík. Nedej bože u starších dětí! “Proč jen jim ho ta ženská dává??!!” říkala jsem si. Podotýkám, že jako bezdětná. Takže mě to vlastně omlouvá. Tedy neomlouváte mě asi vy, co patříte zrovna do tábora nedudlíků. Tak sorry, holky. Dál tedy čtěte jen na vlastní nebezpečí, za případné újmy na zdraví neručíme-slovo “dudlík” tady zazní ještě několikrát!

Na jaře, pár měsíců před Emilčinými prvními narozeninami, jsem se bavila s kamarádkou, jejíž dceři byl v tu dobu přes rok a půl. Pořád měla dudlík, nechtěla se ho vzdát a kámoška jí zatím nenutila, aby ho vyplivla. Už z toho ale začínala být trochu neklidná a povídala mi: “Hele já vůbec nevím, jak jí to odnaučím. Ona ho prostě chce. Nemám to srdce ji nechat řvát kvůli takové blbosti jako je dudlík. Jak to máš v plánu s Emi?” ptala se. “Až jí uhodí rok, prostě už ho nebude mít,” odpověděla jsem úplně jistě a bez váhání a ještě jsem dodala, že moje máma mi ho prý přestala taky dávat plus mínus v roce. Jak naivní jsem byla….

Přísahala bych bohu, že nás moje dítě muselo slyšet a na just si řeklo, že bude chtít dudlík čím dál víc a teprve se uvidí, kdo tuhle válku vyhraje! Říká se, že děti kolem roku si na dudlíku vybudují ještě o něco větší závislost než měly dřív, takže ten jeden rok je pro vyhození dudlíku nejideálnější než se to přehoupne do té extrémní závislosti. Jak ale říkám – jako by to Emi slyšela a rozuměla tomu, že spřádáme plány na její dudlík! Asi měsíc před prvními narozeninami jej začala vyžadovat skoro pořád! A vyhoďte ho pak! Když ťukaly už první narozky na dveře, tak se mě kamarádka zeptala: “Tak co? Vyhodíš ho?” “Hele nezvládnu to. Teda – ONA to bez něj nezvládne,” odpověděla jsem.

Obrovská závislost na dudlíku trvala zhruba ještě i další dva měsíce od prvních narozenin. Pak můj a kamarádčin hovor zřejmě vytěsnila z hlavy a začala na dudlík zapomínat. Teď jí ho dáváme jen na noc a někdy ani to ne. Samozřejmě, že bez něj nevyjíždím z domu a vždy ho mám připraven k použití. Pokud má Emi dudlík přes den, tak jen díky mojí nepozornosti. Všimne si ho u mě v batohu nebo když ho někam přemisťuju. V krizových situacích jí ho někdy nabídnu, ale už se stává i to, že dudlík vyplivne a nechce ho. Občas si dovolím to “risknout” a pokud je dojezdová vzdálenost domů pěšky do dvaceti minut, nechávám ho doma.

Teď má rok a čtyři měsíce – myslím, že za chvíli mu dáme sbohem stejně jako kamarádka s její dcerou. Není to tak dávno, co ho ztratily při nákupech a od té doby, když ho její holčička vyžaduje, kámoška jí kromě věty, že jej nosí jen miminka, odpoví: “My jsme ho přece ztratily v IKEE a už ho nemáme.” Na to její dcera pokývá hlavou, jako by si uvědomila ten čirý fakt a konverzace je ukončena, touha po dudlíku uhašena.

A já? Rozhodně už nejsem tolik radikální. Myslím, že každé dítě má svůj čas, kdy samo uzná, že se bez něj už obejde. A zcela upřímně – to, že moje dítě dudá občas dudlík, je podle mě vlastně docela výhra. Kdyby byla závislá na mém prsu a nutila mě si ustavičně rozepínat košili nebo vyhrnovat triko, to by byl pro mě mnohem nepohodlnější a horší scénář .  Jak jste na tom vy? A máte nějaký recept na “rozchod” s dudlíkem?

Mimochodem, pokud začínáte nakupovat vánoční dárky pro vaše děti, v článku mé kamarádky Miri najdete určitě inspiraci Tipy na vánoční dárky pro vaše děti