V neděli se otevřela Stezka korunami stromů v Krkonoších. Vůbec bych o tom nevěděla nebýt pozvánky, co mi přistála v mailu. Docela jsem se těšila až ji omrknu, protože podle fotek vypadala úžasně. Chtěli jsme tam jít s mužem rovnou na záhájení, které bylo v deset ráno. “Co děláš?” ptal se mě v sobotu v noci, když jsme šli spát. “Nastavuju si budíka. No musíme vyjet tak nějak v osm, ne?” odpověděla jsem s mobilem v ruce. “To snad nepotřebuješ ne? Emi se budí nejpozději v sedm, tak za hoďku ji stihneš nachystat na cestu, ne?” “No to sice jo, ale náhoda je blbec,” odpověděla jsem. Nesnáším jezdit někam pozdě! Jako vím, že by tam ta stezka stála i o dvě, tři hodiny později. Když mám ale v plánu někam přijet na určitý čas, prostě tak přijedu a hotovo! Nehledě na to, že pro mne plánoval manžel nějaké překvapení v podobě dalšího programu.
Neděle ráno
“Zlato vstávej!! Víš kolik je hodin???” slyšela jsem ještě manželův hlas v polospánku! Nestihla jsem se ani zeptat kolik teda jako je, protože vychrlil: “Je půl devátý!!!” JAK-JE-TOHLE-MOŽNÝ?!?! Měla jsem budíka – ten ale nezvonil! A naše dítě se zcela výjimečně rozhodlo, že bude spát místo do 6:30 do 8:30!! Co je tohle za spravedlnost?!? Zrovna, když se ty její budíčky hodí, se rozhodne vyspávat a přivodit mi infarkt!!! No, asi nemusím říkat, že jsem byla napakovaná nejrychleji v životě a kromě věcí pro Emi jsem si naházela do baťohu pochopitelně make up a další blbosti, abych se v autě aspoň trochu přišmrncla a vypadala jako člověk! Cestou tam v autě: “Zlato, já nemám řasenku!” ….a musím říkat, že jsme se po cestě stavili ji koupit? A pro všechny muže, co to teď čtou a litují mého manžela: ZABRALO TO JEN 5 MIN! Protože jsem přesně věděla, pro jakou si jdu!
Pak už jsme ale dorazili do Krkonoš. Přesně o hodinu později než jsem plánovala. Nahoru ke stezce se z velkého parkoviště dostanete autobusem, vláčkem a nebo pěšky. Dali jsme tu poslední variantu. Na co jezdit autobusem, když se můžeme projít? Vláček ale plánujeme určitě prubnout až bude Emilka větší 
Cestu lesem jsme zvládli v pohodě i s kočárkem. Trvalo to maximálně patnáct minut. Jedinou překážkou byl mini potůček a tím jsme projeli jako nic. (teda, jak vidíte, manžel ho zvládnul jako nic )
Nejprve jsem se zděsila fronty ke stezce (a to i přes to, že jsme ji díky pozvánce stát nemuseli), musím ale říct, že mě mile potěšil důvod, proč tam ta fronta byla. Bylo to z důvodu, aby nebyla stezka přelidněná a každý se v klidu mohl projít, podívat se prostřednictvím kukátek na různé detaily v přírodě místo toho, aby narážel do přelidněného davu. Takže za mě palec nahoru.
“Zlato a dáš to, jo?” zeptal se muž. “Dám co?” nechápala jsem. “Tvůj strach z výšek,” odpověděl pobaveně manžel, který moc dobře ví, v jakou hysterii obvykle propukám, když jsem někde vysoko. No jo. V tu chvíli mi to došlo… Já se vlastně bojím výšek! Často si plánuju výlety a na tohle zapomínám!! (neptejte se proč. Prostě to tak je) Zkontrolovala jsem prkna, mezi kterými naštěstí nebyly mezery! (tedy alespoň ne takové, kterými bych viděla, v jaké výšce stojím) Stezka se zdála i dost široká, abych mohla jít středem a ne u zábradlí. Závrať mne nechytala. Musím říct, že mě malinko zamrazilo, když jsem si všimla na jednom prkně nápisu 23,8m nad zemí. (no jo, párkrát jsem se zhluboka nadechla)
Mimochodem, říkala jsem už, jak umí muž skvěle uklidňovat? Že ne? “Zlato a to nic není! Co teprve těch 42, 7 metrů tam nahoře?”
Ale šlo se mi fakt dobře. Tedy – musím podotknout, že já koukala do dálky a muž dolů. Výhled to byl opravdu nádherný. Nemluvě o tom, že vše se dalo absolvovat s kočárkem a problém neměli ani vozíčkáři, což mi přijde fakt super! Když jsme dorazili k hlavní části, která se tyčila do oněch necelých 43 metrů, museli jsme nejprve projít podzemím, kde byly různé naučné informace na prosvícených tabulích tmavého skla. A pak už jen nahoru a nahoru.
“Víš, že dolů můžeš sjet tobogánem?” zeptal se mě nadšeně muž. “Myslím, že bys to měla sjet a natočit pro vaše čtenáře video!” Myslela jsem, že špatně slyším. Já vůbec nevěděla, jak budu reagovat nahoře a on o tobogánu!!! No jo! Byl tam! Fakt tobogán! “Ses zbláznil, ne?” zeptala jsem se nevěřícně! “Já si myslím, že by to ocenili!” tvrdil zarytě. No, tak prosím vás – sorry – ale tobogánem jsem kvůli vám fakt nejela! Ale spousta lidí si to vyzkoušela, protože nejsou takoví poserové jako já!
Nahoře
Když jsme vyšli nahoru, hned na začátku na prknech na mě čekal nápis, který mne informoval o tom, jak moc jsem vysoko.. (42, 7) “No, bezva. To zní jako dost vysoko,” říkala jsem si a kontrolovala šířku stezky. (naštěstí se nezúžila ani o milimetr) Mimochodem, Emilka, která byla celou dobu s námi, si s tím starosti nedělala. Celé to prospala! Asi ten vzduch nebo co. Zpátky ale k mému strachu. Uklidnilo mne, že se konstrukce nehoupe! Vítr sice foukal a na nejedné fotce mi vyčaroval dost originální účes, ale hysterie naštestí nepřišla. Takže pokud se bojíte výšek jako já, myslím, že to můžete v klidu prubnout. Jako respekt jsem měla, né, že né. K zábradlí jsem nešla, protože to by mě z něj už taky nemuseli nikdy odlepit, ale ten výhled byl tak nádherný, že jsem si ho užila i od středu toho chodníku.
Pokud chcete další info:
- Trasa má 1300 metrů
- Dozvíte se během ní spoustu informací
- V cíli je občerstvení (info pro nás žrouty)
- Pokud chcete průvodce, je k dispozici
- stezka je bezbariérová a tedy vhodná pro rodiče, děti, miminka, seniory, vozíčkáře
- Byl tam Krakonoš!!!
