S Libuškou Vojtkovou jsme si slibovaly setkání už dlouho. Jen to pořád nějak nevycházelo. Až teď. Těšila jsem se. Je milá, vtipná a stále usměvavá. A to si bývalá tanečnice a maminka desetiletého Matyáše prošla peklem, když se jí zhroutilo manželství s rockerem Pepou Vojtkem nebo když ji onemocněl syn cukrovkou. Jako by jí ale tyto zkušenosti zocelily. Před zhruba dvěma lety si našla přítele Zdeňka Rohlíčka (je to syn herečky Evy Hruškové a jeho nevlastním otcem je Jan Přeučil), se kterým se jí začalo blýskat na lepší časy. Nyní čekají své první miminko a oba se ho už nemůžou dočkat. A protože z našeho setkání se vyklubaly dobré dvě hodinky povídání, vznikl rozhovor, jehož první část vám teď nabízím.
Libuško, tobě se za poslední dva roky kompletně změnil život…
„Ano, je toho hodně. :rose: Určitě zásadní změna ale je, že po deseti letech čekám druhé miminko. Takže mám pocit, že čekám dalšího jedináčka. Jsem úplně mimo. Zjišťuju, že všechno je od té doby jinak. Od vyšetření u lékaře, která jsou dokonalejší a dokonalejší, přes kočárky až po plíny. Mám pocit, že jsem úplný nováček. Ale dobrý je, že můj přítel je taky nováček, protože ten bude teď tátou poprvé, tak to prožíváme stejně. Pořád něco hledá na internetu. Třeba kočárky, jaké typy se dělají apod. Taky se spolu chodíme dívat na oblečení pro miminko. A naštěstí jsme se shodli, jak bude naše dítě chodit oblečené.“ ;-)
Miminko bylo plánované?
„Bylo a chtěli jsme ho oba dva. Samozřejmě ženská ví, kdy se na to cítí, kdy má ještě čas nebo kdy by už dítě neměla odkládat. Ona musí rozhodnout, jestli už přišel ten správný čas, protože pro ženu je to samozřejmě větší zátěž. My jsme se o tom se Zdendou bavili a byl šťastnej, že jsem se tak rozhodla. Pracovali jsme na něm a po devíti měsících snažení se zadařilo.“
To je skvělý!
„Nám to v tu chvíli ale přišlo strašně dlouhé. Musím přiznat, že jsme už přemýšleli nad jinými variantami, jak si pomoct než normálně. Když jsme to teď zpětně říkali doktorovi, tak říkal: „Vždyť je to v pořádku. Pokud je to do roka, tak je to dobrý.“ Proto mi to teď už tak dlouho nepřijde. Ale když to zrovna zkoušíš a chceš, tak každý měsíc čekáš, jestli to přijde a pak si říkáš, a zase nic. Těch devět měsíců nám připadalo jak čtyřiadvacet.“
Kdyby se tedy nakonec nezadařilo, tak jste byli připraveni na pomoc medicíny?
„Ano. My jsme dokonce i kliniku navštívili, abysme věděli, že se nesnažíme zbytečně. Po těch třech čtyřech měsících, kdy se nám to nedařilo, mi to můj doktor doporučil. Jen pro kontrolu, abychom věděli, že jsme oba v pořádku. Naštěstí všechny výsledky dopadly dobře, tak šlo jen o čas. Pravda je, že kdyby to trvalo ještě o půl roku dýl, tak bysme asi nějaké to IVF nebo inseminaci zkusili. Byli jsme na miminko tak natěšený, že jsme už nechtěli čekat.“
Víte, co to bude?
„My už to víme. Ale necháváme si to pro sebe. Ne kvůli lidem, ale kvůli rodině. Chceme jim udělat překvapení. Musím teda držet jazyk za zuby, protože jsem hrozná. Fakt s tím mám problém, abych to neřekla. Pár lidí už jsem ale zasvětila a říkám jim: „Běda to říct!“ :-) Přítel je v tomhle větší držák.“
Těhotenství probíhá tak jak má?
„Zaplaťpánbůh, musím to zaklepat. Jsme zhruba v půlce, tak ještě nemáme úplně vyhráno. Oddechnu si, až bude to malé na světě. V klidu už ale nejsem deset let. Co se narodil Máťa. :heart: S tím dítětem, to znáš, ty první měsíce, to se pořád nervuješ, jestli drží hlavičku, jestli pase, jestli si stoupne atd. . Až teď, když je Máťovi deset, tak je to paráda. Chodí do školy, funguje, sportuje. Ale pořád se bojíš, jestli to tak bude i dál. Ten strach matky, toho už se nikdy nezbavíme.“
Myslíš, že budeš teď po těch deseti letech úzkostlivá maminka nebo to budeš brát v pohodě?
„Těhotenství s Máťou bylo bezproblémové, ale bohužel po porodu mě chytlo poporodní blues. Hormony si se mnou dělaly, co chtěly. A ještě potom, co Pepa od nás po šestinedělí odešel, jsem si to hezké období s miminkem užívala málo. Řešila jsem věci, které se v tom období řešit nemají. Hlavně rozvod a věci kolem něj. Řešila jsem, abych byla co nejdřív zase ve formě a mohla začít pracovat. Proto doufám, že tentokrát to bude jiné. Klidnější. A nejde o to, jestli bude dítě víc nebo míň plakat, ale celkově o to, že se budu moct soustředit jenom na to miminko. Těším se, že teď na nějaký čas odložím práci, do které se za nějaký čas ráda vrátím. Že si užiju rodinu a miminko jako máma se vším všudy. Se Zdendou, Máťou a tím maličkým.“
A Máťa se těší na sourozence?
„Máťa si sourozence přeje roky, ale bohužel za dobu, co jsem měla předešlý partnery, nenadešel ten čas. Necítila jsem to tak, že bych to druhé dítě chtěla. Bála jsem se, protože jsem s Máťou prošla takovým stresem a ono to v tobě nějakým způsobem zůstane. Nechceš, aby se to opakovalo. Takže se tomu tak nějak vnitřně bráníš a až se Zdeňkem přišla ta chvíle, že to chci. Že je ta správná doba. Nebylo to tedy na popud jeho, že bychom se začali snažit, ale strašně jsem se těšila, až mu jednou řeknu: „Čekáme miminko.“ A ta chvíle byla hrozně hezká. Byl roztomilej. Říkal: „Mami, ty kecáš, to není možný, ty si ze mě děláš srandu, že jo? :heart: Moje máma taky brečela, když jsem jí to řekla a Zdendova rodina měla taky velkou radost. Byli jsme na večeři, na kulatinách Pana Přeučila a chtěli jsme jim to říct tam. A před dezertem mi Máťa říkal: „Tak mami, kdy už to řekneš?“ Tak jsem mu říkala: „Tak to řekni, jestli chceš“. Měl sako, košili, stoupl si a říkal: „Já bych vám chtěl něco říct. Máma má pro vás překvapení. Je těhotná.“ :rose: Bylo to krásný. Reakce pana Přeučila mě dojala. I Zdendovy maminky, protože pro ni to bude vůbec první vnouče.“
Jak vychází Máťa se Zdendou?
„Moc dobře. Zdenda funguje s Máťou fantasticky, jak s cukrovkou, tak lidsky. Toho bych mohla vzývat do nebes. Má smysl pro humor a Máťovi to strašně vyhovuje, protože on se pořád směje. Umí s ním věci řešit, i ty blbý. Normálně bys na dítě zakřičela, ale on to s ním umí, Máťa si to uvědomí a ještě se u toho ve finále zasmějou. Je hezký to pozorovat. A Máťa byl první, kdo řekl: „Mami, to je ten pravej, toho už si necháme.“ ;-)
Zmínila jsi Máťovu cukrovku…
„Má cukrovku prvního typu. Tu může mít člověk jak v dospělosti, tak v dětství a je neměnná. Nedá se vyléčit, ta je, oproti dvojce, doživotně. Takže je na inzulínu. I z toho důvodu jsem s miminkem čekala, aby byl Máťa už trochu samostatnej, protože on je to docela záhul pro tu rodinu. Máš zodpovědnost a musíš na to furt myslet. Aby se změřil, aby se píchnul, měří se i v noci atd. a do toho mít ještě jedno malý dítě k tomu čtyřletému, což byla doba, kdy se cukrovka u něj objevila, to by asi tehdy nešlo. Teď už z toho mám lepší pocit, že už je samostatnější, kdy už si na ty věci myslí sám. Teď nás čeká ještě změna, že dostane pumpičku, což je lepší varianta, že si nebude muset píchat perem, ale bude ho trošku hlídat takový přístroj. Že snad budu trochu klidnější. Ale ty síly už jsou rozdělený, už na to nejsem sama. Když něco zapomenu já, tak to připomene Zdenda, nebo babička napíše, nezapomněli jste?“ ;-)
Jak se u něj cukrovka objevila?
„Zničehonic. Nemá předpoklady ani z Pepovy ani z mojí strany. Hledali jsme to dalece, ale nic jsme nenašli. Prostě se chromozómy někde nesešly a byly zakódovaný v tom tělíčku a někdy to tělo může proti sobě poslat ty buňky ve dvaceti, někdy v roce. Tady to přišlo ve čtyřech letech a nikdo neví proč. Do té doby byl zdravé dítě.“
To muselo být těžké se s tím srovnat a ještě fungovat…
„Musíš ale. Protože jde o život, tak se s tím musíš srovnat. Bylo to těžký, nebyla jsem hned v pohodě a free. Taky jsem si prošla svým. Musíš se s tím naučit a ještě tomu dítěti spoustu vysvětlovat, že to není na chvilku, že je to napořád. Každé tři měsíce chodíš na kontroly. Jsi pořád takový hlídač. Takže to je pořád: „Píchl ses?“ Protože, když se nepíchne, tak může dojít k průšvihu. Jsi pořád v napětí, abys neudělala chybu. A v tom začátku dvakrát tolik, než si na to zvykneš, než se to naučíš, tak abys tu chybu neudělala. Teď u druhého miminka budeme doufat, že to bude v pohodě.“
Zná se Zdenda s Pepou?
„Zná. Pepa Zdendovi gratuloval jako nastávajícímu otci.“ ;-) Asi je rád, že se o jeho syna někdo dobře stará a že je Máťa v dobrých rukách. Co si budeme povídat, výchova není jednoduchá a ten chlap v rodině je pro kluka důležitý.“
Bere si ho?
„Bere si ho, jak může. Práce má dost a dětí taky, tak se to musí rozložit. ;-) Ale, většinou si bere děti společně, což jsem ráda, protože se znají, když nepočítám to poslední, které je ještě malinký a nejstarší, kterému je třicet. ;-) Děti mají mezi sebou ale hezký vztah. A Pepa má vlastně obrovský štěstí. Má spoustu krásných zdravých dětí, který jsou fajn. Je to šťastnej muž. A o všechny děti se mu stará hned několik matek, takže má neuvěřitelnej komfort.“ :whistle:
Kdo to má… ;-)
„Není jich moc. ;-) S Máťou má hezký vztah. Máťa ho má rád, ale Pepa ho nevychovává a ty rozdíly pak samozřejmě vidíš. Ale ctí ho rozhodně jako otce a vždycky bude, protože já ho k tomu vedla. Nikdy jsem před ním o jeho tátovi nemluvila špatně a ani nebudu. A Máťa bude mít šanci si na svého tátu udělat názor v dospělosti sám, aniž by byl ovlivněný kýmkoliv, mnou. Na to ani nemám právo.“
Pracuješ ještě?
„Pracuju. Tanec už jsem ale pověsila na hřebík, protože ono už to s tou kosmetikou, kterou dělám sedmým rokem, nešlo skloubit. Musela jsem se rozhodnout, protože klientela se zaplaťpánbůh nabalila takovým způsobem, že by už nebyl čas někde něco zkoušet nebo učit. Bylo toho už moc. A variantu, dělat oboje, už jsem zkoušela a skončila jsem se zánětem mozkovým blan a to už nechci. Takže jsem to odstřihla a nechala jsem si jen kosmetiku. Dělám sama na sebe a jsem naprosto spokojená. Vyhovuje mi to a baví mě práce s lidmi. Ženský mě baví, je to příjemnej pokec. ;-) A když ti pak třeba ještě napíšou, jak jsou spokojené, tak mě to těší. Myslím, že po tom tanci jsem měla na novou práci štěstí.“
Děkuju moc za rozhovor!
Zdroj foto: osobní archiv Libušky Vojtkové
