První narozeniny: Co se s dítětem změnilo

Vždycky, když mi někdo říkal, že to, jak strašně čas letí, poznám až když budu mít děti, říkala jsem si, že to je další trapná fráze! Ale ono ne. Dnes je to přesně rok, co se Emilka narodila a já mám pocit, že ještě včera jsem se dojímala nad pozitivním těhotenským testem. V hlavě mi pořád zní nadšený jásot mých rodičů, když jsem jim řekla, že jsem těhotná, dokážu si vzpomenout i na manželovu maminku, která mě se slzami v očích pevně objala u nás na zahradě, když jsme jim řekli, že budeme rodiče. A také si vzpomínám na překvapený výraz mého muže, kterému jsem tuhle novinu oznámila jako prvnímu v naší posteli, když se pomalu probouzel a já už koukala do stropu nedočkavá asi hodinu (jak jsem nad tím přemítala najdete v článku Jak říct, že jsem těhotná). 

Nebylo to ale včera. Dnes je naší Emilce rok a blíží se sobota, kdy bude mít svoji první oslavu. Jen aby bylo jasno – nechci psát srdcervoucí článek o tom, jak jsme z ní všichni paf, že to je nejkrásnější dítě na světě a nejnadanější úplně na všechno. To si myslí každý rodič o svém potomkovi a vždycky tím ostatní akorát tak štve. :D (napsala bych “se*e” a všichni bezdětní by mi to potvrdili, ale to bych byla ve slovníku matek sprostá)

Říkala jsem si, že napíšu seznam toho, co se u mě s příchodem miminka za poslední rok změnilo.

1.) Budíček brzy ráno – nebudu psát v kolik, protože to je různé. Kdysi jsem ale říkávala: “Už v 7?” Teď rozespale mumlám:“Díky bohu, že až v 7!!!” A jsem šťastná, když to není v 6 nebo dokonce v 5:30 !!!! (taky se to někdy stává) Každé ráno je tak trochu brutální, ale opravdu KAŽDÉ RÁNO se probouzím s tím, že k životu nic víc než manžela a svoji dceru nepotřebuju.

2.) Umím si lépe zorganizovat čas – a nevěnuji ho někomu ze slušnosti, ale jen proto, že toho člověka chci opravdu vidět

3.) Zůstali praví přátelé a našla jsem nové – kromě péče o Emilku ještě tak trochu pracuju. Na kamarády mi tedy zbývá opravdu málo času. Nechci je ztratit, někdy je ale opravdu těžké se se mnou domluvit. Ti, co o naše setkání stojí, si na mě vždycky čas udělají nebo si alespoň pravidelně voláme, když není, kdy se vidět. Za to, že se pokusili najet na “moji vlnu” i když třeba nemají děti, jsem moc ráda a tento okruh lidí mám teď o to radši. Vy víte, o kom mluvím  No a pak je pár lidí, se kterými jsem se začala kamarádit právě díky tomu, že máme děti a řešíme podobné věci. A jsou mi bližší než většina těch, kteří odpadli.

4.) Naše manželství dostalo pořádný záhul – stát se rodičem je pro vztah obrovská změna. Než se sladí nový rytmus, chvilku to trvá (a pokud tvrdíte, že si všechno “sedlo” po jednom dni a bylo takřka okamžitě vše perfektní, smekám před vámi). Myslím, že na začátku jsme chvíli přemýšleli, jak na to a po čase zjistili, jak si najít čas pro sebe. Nemáme problém domluvit si hlídání a snažíme se žít nejen jako rodiče, ale i partneři. Někdy jsme sice oba zralí na facku, ale snažíme se! Dudlíky nás nedostanou!

5.) Rodina – věděla jsem, že mám skvělé rodiče, bráchu, švagrovou a že mám snovou tchyni a tchána, ale s příchodem dcery na svět zjišťuju, že jsem do teď nevěděla, co v nich máme.

K tomu hlavnímu se ale dostávám až teď. Kdysi, když mi kamarádka říkala, že s dítětem přehodnotím priority, začnu míň myslet na sebe a budu chtít hlavně všechno pro dítě, říkala jsem si, že to nebude až tak žhavé. Tehdy mi spousta věcí nedocházela. Po roce, kdy vstávám k Emilce, kdykoliv mě potřebuje, mám rozplánované všechny její snídaně, svačiny, obědy, volný čas a nákupy, přebaluju už rychlostí blesku, myslím, že jsem se opravdu stala díky ní lepším člověkem. Mám více empatie a pochopení pro jiné lidi, přestala jsem soudit matky, kterým dítě řve, jako když ho na nože bere a určitě jsem se zocelila v trpělivosti (i když teda někdy mi ty nervy pěkně tečou). S odřenýma ušima vařím jídla pro děti!! (bez chilli a česneku a podobných věcí, které tolik v jídlech miluji-ale stejně doufám že to naučím mít ráda i ji a nad manželem budeme mít s chilli jídly navrch).

Vlastně jí děkuju za svěží vítr do života, který svým narozením přinesla mně i manželovi. Na 31. 5. 2016 13:23 nikdy nezapomenu. Ze mě a mého muže se stali rodiče. Přestože to je už rok, do detailu si pamatuji okamžik, kdy jsme ji slyšeli poprvé brečet (asi nemusím říkat, že jsme byli dojatí taky). Bylo to ale poprvé a naposled, co jsem byla za ten pláč ráda. Teď doufám, že příležitostí k slzám bude mít naše dcera co nejmíň a my v rolích mámy a táty obstojíme. (je to fakt makačka, lidi! Ale hezká makačka)