Jak se rodily naše nové fotky!

Je to už pár týdnů, co jsme psaly, že se s Terkou chystáme nafotit nové promofotky. Řekly jsme si, že je nafotíme v lednu. Jenže, po Vánocích?! Nejsme sebevrazi!  Pak, že teda v únoru. V první půlce února jsme ale ještě pořád nezhubly na požadovanou váhu /samozřejmě to vůbec nepotřebujeme, ale chtěly jsme dělat fóry / a v druhé jsem byla na dovolené. „Hele, v březnu už to musíme dát,“ hecovaly jsme se navzájem. Jenže, zase to nevyšlo. To se Terka pustila do shazování kil pomocí konjakových těstovin /mimochodem, fungují skvěle, tak jestli je chcete taky vyzkoušet, soutěžte u nás na blogu, pokud jste tak už neučinili, mrkněte sem: Haló, je tu mega soutěž! Tyto výhry musíte mít!/. Já takovou vůli sice neměla, ale aspoň jsem běhala na pásu, snaha tedy byla.  V dubnu jsme si daly „dedlajn“. A klaplo to.

Večer před focením to ale bylo ještě nahnuté. Psaly jsme si:

M: „Mám nějakou žaludeční neurózu. Doufám, že to do rána přejde?!“

T: „Musíííí! Mně se opar na příkaz už skoro zahojil!

M: „Snad jo.“

T: „Jako zejtra už ti musí bejt dobře. Já kvůli focení od včera nejím pečivo a dnes jsem měla jen tři banány!!! Za celej den!!!“

M: „Blázne!“

T: „Nechci na fotkách vypadat jak sumo!“

Zkrátím to. Mně se do rána udělalo líp a Terka po třech banánech taky nezkolabovala.  Tak jsme šly na to a užily si to.  To, co jsme do focení nestihly zhubnout, jsme v retro šatech od Jane Bond zachraňovaly zadržováním dechu a špulením pusy, že by i kačer Donald bledl závistí.   A o pauze, kdy si fotograf vyřizoval telefony, jsme si udělaly ještě pár selfíček. Dost jsme se u toho vyřádily. Asi jako, když z ohrady vypustíte zvěř.  Skoro nám bylo líto, že focení už končí.  Doma mi pak druhý den pípla zpráva.

T: „Tak si představ! S tím oparem jsem měla na focení z pr…. kliku! Dnes ráno jsem se vzbudila s obřím strupem na rtu!!! Jako kdybych se tak vzbudila včera, asi se zabiju.“

M: „Výborně. Jdu to napsat do článku.“

T:  „Tobě taky něco napsat!. Mimochodem ty dva dny nejedení…Víš, co jsem sežrala po příjezdu domů?“

M: „Obr kelímek zmrzliny?!“

T: „Tak to mě podceňuješ. Jela jsem na nákup a hned po odchodu od kasy jsem zbouchala čokorolku, po příjezdu domů jsem si dala toast, pak čokoládu, dorazila jsem zbytek chipsů a upekla jsem domácí pizzu!!! Ať žije dietka a plavky! Ovšem toastík byl bezlepkový!“

Původně jsem chtěla odepsat, že těžko překoná můj pytel brambůrek s třičtvrtě tabulkou čokolády, což jsem po návratu domů u televize zbouchala já. Ale to jsem se spletla.

Sbohem diety!