Romanu Pavelkovou jsem potkala v jednom obchodním centru, kde byla omrknout novinky kosmetiky Rituals, které jsou balzámem pro tělo i duši nejen pro maminky. Za ruku vedla svého skoro dvouletého syna Maxmiliána, který se šibalsky usmíval a trochu tím naznačoval, že to bude pěkný čipera. /Miluju u dětí, když jim nějaká ta kulišárna kouká z očí. :rose: / Romča, kterou znáte hlavně z přehlídkových mol, je ale trpělivá mamina, která má u syna pro neohlášené „výlety“ po bližším i vzdáleném okolí pochopení. ;-) Jen si občas během hovoru odběhne najít jeho novou skrýš a přivede Maxíka zpátky. ;-) I přesto jsme stihly pokecat o věcech kolem mateřství a zabrousily jsme i na těhotenství. A tak vznikl rozhovor, pro vás čtenáře tohoto blogu, a ještě k němu poskytla spoustu fotek ze svého rodinného i pracovního archivu. No, není skvělá? ;-)
Romčo, plánovali jste s mužem dítě nebo to byla hurá akce? ;-)
„Všechno bylo naplánovaný, ale ne, kdy do toho přesně praštíme. Nejdřív proběhly zásnuby, potom svatba a svatební cesta. A těsně předtím, než jsme na ni odletěli, jsem si nechala vyndat nitroděložní tělísko a tehdy mi ještě doktorka říkala, nebojte se, že byste hned otěhotněla, to bude třeba tak rok trvat. Já říkala, to je v pohodě, jsme po svatbě, tak tomu necháme volný průběh. No, a vrátili jsme se ze svatební cesty a bum, já byla těhotná. Takže to bylo na první dobrou.“ :yahoo:
Nechali jste si říct pohlaví miminka?
„Nechali. Od začátku říkali, že to bude kluk. A taky je.“ ;-)
Těhotenství probíhalo v pohodě?
„Probíhalo dobře, akorát potom jsem šla na rizikový, protože bylo podezření, že bych mohla porodit dřív, neboť se děložní hrdlo ztenčovalo a mohlo dojít k předčasnému porodu. Ale omezila jsem cvičení, dbala jsem na to, co mi řekl doktor a všechno bylo naštěstí v pořádku. Vydržela jsem až do termínu, nerozpadla jsem se dřív. Jen Maxík byl hodně velký, tak jsem rodila císařem. Měl něco kolem čtyř kil a kdyby se čekalo na přirozený průběh porodu (a prvorodičky většinou ještě přenášejí), tak by to byl pěknej „macek“. :heart:
A velký je asi po tátovi, ne?
„Jojo, manžel má asi 192 cm, takže má být opravdu po kom. Max je na svůj věk dost velkej. Vypadá tak o půl roku starší než je.“
Mávaly s tebou po porodu hormony?
„Víš, že ani ne. Byla jsem v takovém pracovním zápřahu (ježiš, teď mi dítě zdrhá do klenotnictví, kouká tam na Jágra :wacko: :rose: ), že na to nebyl ani čas. Vlastně se nedostavily ani v těhotenství. Malej je zdravej, ničím netrpí, nemá ani žádný alergie, tak to musím to zaťukat.“
Jak zvládáš kloubit práci s mateřstvím? Máš chůvu?
„Mám. To bych nezvládla. Na vesnici, kde žijeme, mám paní, která mi Maxmiliánka hlídá v pondělí a ve středu. V poledne ji ho předám a vyzvedávám si ho až večer. Na těch šest sedum hodin. Ta paní je ve věku mé mámy, má stejně starou dceru jako jsem já, dokonce jsme narozené ve stejný den. Teď jsme obě slavily třiatřicet, tak je to docela vtipný. :yes: Malej má „tetu“ (tak ji říká :rose: ) rád a je s ní spokojený. Ale taky mi hlídá maminka od manžela, ta už je v důchodu a moje mamka. Ta ale spíš, když mám práci někde mimo domov a potřebuju, aby se mnou někdo jel. Dělám produkci golfových turnajů, na které pak jezdím a ty trvají i několik dní a to bych malého nikomu jinému, než mojí mamce, nesvěřila. Takže si na to vždycky bere dovolenou, protože ještě pracuje.“
Ty sama s tím ale problém nemáš, dát syna chůvě?
„Do roka jsem to táhla víceméně sama. Za pomoci maximálně mojí mamky, kdy si na ty nejdůležitější dny, kdy jsem měla práci, vzala dovolenou. To jsem se i bála, svěřit ho někomu jinému. Ale teď už si Max víceméně řekne, když se mu něco nelíbí, tak vím. :rose: Mohla bych ho dát teď už do jeslí, ale radši ho dám té paní, protože ji dobře znám. Mám z ní dobrý pocit a na své pocity se vždycky spoléhám. Myslím, že ty pocity má každá máma a proto ví, co je pro její dítě nejlepší. A měla by se na to spolehnout. Jeslí se zatím bojím. Třeba ho tam dám později nebo pak až do školky, ale Maxík zatím neumí mluvit a neumí mi říct: „Mami, tohle mi dělali a tak., takže radši ještě počkám, až se naučí pořádně mluvit a pak mi bude moct říct, jestli se mu tam líbí, jestli jsou na něho hodní apod. ;-) Teď dám radši peníze té paní, která je na něho hodná. A on je u ní spokojený. Blízko mají i koně, tak se na ně spolu chodí dívat a potkává tam i jiné děti, takže až půjde do školky, bude na děti už zvyklý. Pravda je, že je tam z nich asi nejmenší a ty starší holčičky ho opečovávají. :heart: Když se za nimi zastavím, tak mi říkají: „Ne, teto, neber nám Maxíčka, my se o něho budem starat.“ :rose:
Mimochodem, vybrala sis krásné jméno pro syna. Máš vkus. /Kdyby někdo nevěděl, mám syna Olivera Maxmiliána./ ;-)
„ :yahoo: Že jo, já si myslím. Dědovi se teda nelíbilo. Můj taťka byl proti. Říkal mi, proč ne něco českýho Ale říkala jsem, když s tím bude mít někdo problém, tak mu může říkat Míla (manžel Romči je Milan), když je to Max-milián. A je pravda, že prababička mu tak říká.“ :yes:
Sourozence synovi plánujete pořídit?
„Teď aktuálně ne. :scratch: Ale vzhledem k tomu, že mám taky sourozence, tak si myslím, že dvě děti jsou ideál. Takže ano, chtěla bych ještě jedno dítě, ale ne na úkor Maxe. Víš sama, že radši tomu dítěti dáš všechno a teď nemluvím o penězích, ale o čase. A čas je nejvíc, co můžeš dítěti dát. A když vidím, že momentálně úplně nemám dostatek času a dvě děti ho potřebují ještě víc a kor, když jsou věkově jinde, tak bych ještě chvilku počkala. Dávám si ale hranici do pětatřiceti. Pak už bych na to asi neměla nervy.“ :rose:
Byla jsi někdy v nesnázích?
„Právě, když jsem řešila to, jestli jsme špatná máma kvůli tomu, že dávám malého v roce na hlídání.“
Copak, špatné reakce?
„Jojo, nějaké bio-matky nebo kamarádky, řekněme bývalé kamarádky :scratch: mi dávaly najevo, že bych se měla omezit, hlídat syna a být jenom s ním. … /Pauza rozhovoru, Romča běží za Maxíkem, který si to peláší přes chodbu neznámo kam, já se mezitím rozhlížím na druhou stranu.. :scratch: )….za nějakou dobu je Romča zpátky./ Teď jsem byla podruhé v nesnázích!
Kam utíkal?!
„Byl na konci chodby v jednom obchodě, ale já ho vůbec neviděla. Lítala jsem tady a kdyby mi tady paní neřekla, že je tam, tak tady zrovna skočím z patra. Ufff. Ale zpátky k bio-matkám. Tak nějak vnitřně jsem tedy řešila, jestli jsem špatná, že ho dávám hlídat. Takže to bylo spíš psychický. Ale potom jsem si říkala, že nejdůležitější je šťastná máma, protože to pak přenáší na dítě. A já prostě nejsem ten typ, abych byla dvacet čtyři hodin jenom uvázaná na dítě. Potřebuju něco, nějak se realizovat, uplatnit se a přijít domů a být v pohodě. Ne, že si řeknu, stojím za prd, dělám jen tohle a tohle. Každý má prostě jinou potřebu.“
Čím se živíš?
„Mám už šest let agenturu a specializujeme se na pořádání eventů, zajištění promo akcí a jednou z našich hlavních aktivit je marketing a PR. Mám zaměstnané tři lidi, ale hodně si dělám sama. Baví mě to a myslím, že si vedeme dobře.“
Děkuju za rozhovor!
Foto: Jiří Šujanský, Nešo Matić, Filip Matušinský, Klára Bartheldi a Facebook Romana Pavelková
