Jsou děti narozené před rokem 2000 a po roce 2000 opravdu úplně jiné? Proč? A jak je to možné? No, taky jsme koukaly, jako tele na nová vrata, když nám přišel tento příspěvek od naší stálé a oblíbené čtenářky, Ály Vítkové! Určitě stojí za přečtení!
Za necelý měsíc bude mojí nejmladší holčičce rok. Už teď se velice projevuje a je mi naprosto jasné, že s ní budu ještě více mimo mísu, než jsem se synem, kterému je osm a půl roku.
Když se syn narodil, neprocházela jsem zrovna dobrým obdobím a nejen tyto životní zkoušky mě postupně přivedly až ke karmalogii, kde jsem se mimo jiné dozvěděla, proč jsou vlastně děti narozené po roce 2000 tak moc jiné, než jsme my. Myslím si, že zatím jsme opravdu MY rodiče na jedné lodi. Jsme všichni narození před rokem 2000 a dříve, či později to budeme mít s našimi robátky moooooc těžké (a to fakt nekecám!)
O karmalogii se ráda rozepíšu někdy později, teď však ty „propastné“ rozdíly mezi námi a našimi dětmi. Asi již víte, že jsem maminka čtyř dětí a z toho dvě jsou narozené před rokem 2000 a dvě po tomto roce. Tím pádem mám opravdu porovnání „v přímém přenosu“…
My, kteří máme na začátku roku narození jedničku, jsme hlavně ovlivněni rozumem a máme přirozený respekt k autoritám. Naše děti, které mají na začátku dvojku, jednají hlavně na základě intuice. My jsme intuici, která nám radí, co dělat, jak se zachovat, potlačili v období školkové, nejdéle školní docházky. Někteří se k intuici teď vracíme, protože už víme, že je dobré naslouchat tomu, co nám říká tělo a poslechnout „TO“. Přes to je to pro nás mnohdy těžké. Dnešní děti však intuici používají automaticky, naslouchají tomu, co jim napovídá, řídí se tím a tak se dostávají do konfliktu s autoritami ve škole a velmi často i s námi.
Naše generace, ročník 1970 a dál má naprosto odlišný potenciál. My jsme se narodili pro studium, jakousi poslušnost, oddanost, ctění autorit, spokojili jsme se v kočárku s rohlíkem, naše bezzubé tlaminky se usmívaly i když maminka zmizela za dveřmi koloniálu a oddaně jsme čekali, až se zase objeví ve dveřích se slíbeným rohlíkem.
Dnešní generace (ročníky 2000 a dál) se v kočárku rozhodně necpe rohlíkem s blaženým výrazem, v kočárku je totiž dříve či později nelze udržet. Strhávají si čepičky, rukavičky, vykopávají se z deček, mnohdy i devastují kočárky za účelem „utéct“. Rozhodně na ně neplatí „zůstaň tady, přijdu hned”! Při jakémkoli zaznění NE, se buď dívají zcela mimo a tváří se, že se jich to netýká (to v tom lepším případě), nebo udělají ANO a to klidně i několikrát za sebou. V deseti měsících jsou dnešní děti schopné zcela intuitivně zapnout televizi, počítač, pračku a jakmile se jim dostane do ruky mobil, není vůbec problém odemknout zaheslovanou obrazovku a dovolat se do ciziny, surfovat na internetu nebo chatovat (s kýmkoliv! Viz článek Terky Jak si dcera psala se svým prvním klukem).
Při kontrole u lékaře rozhodně neukážou, co umí! I kdyby to ukazovaly milionkrát denně, tváří se, že se jich to vůbec netýká nebo dost hlasitě dávají najevo svůj nesouhlas. Ve školství je mají také velmi “rádi”. Hlavně paní učitelky, které vám při zápisu do první třídy řeknou s dojetím v hlase „a nedávno jsi tu byla ty“ . Prosím vás, tak od těch pochopení pro vaši ratolest rozhodně nečekejte!!! 
Vaše dítko totiž svými argumenty, které jdou často vyvrátit jen stěží, dostane do horkých chvil i školníka 
Viz jeden příklad za všechny: Při hodině dějepisu – bitva na Vítkově:
Učitelka: „… a husiti vyhráli, právě zde získal Jan Žižka svůj věhlas a prestiž, která mu umožnila stát se v příštích letech nejmocnějším mužem Čech.“
Žák: „To není pravda.“
Učitelka: „To je pravda.“
Žák: „Jak to víte, když jste tam nebyla?“
Učitelka: „To jsou dějiny. To je prostě dané.“
Žák: „Ale nebyla jste tam, nemůžete to dokázat.“
Učitelka: „Co bych ti měla dokazovat! To jsou prostě dějiny, tak to je!!!“
Žák: „A víte, že dějiny vždycky napsal vítěz? Jak můžete vědět, že to nebyl sprostý vrah a lhář, který to celé upravil ve svůj prospěch?“
No a teď mluvte…
Tato generace je prostě odlišná od té naší a rozhodně to není dáno pouze výchovou. Intuice, která byla pro nás kdysi přítěží, je pro naše děti úplným opakem. Mají ji silně vyvinutou a nepotlačují ji, nesnáší starosti, chtějí si užívat, hrát si, být in v módě, jednání a konání. Nejsou líné (i když tak na někoho mohou působit), jen je prostě nepřesvědčíte pro vás logickými argumenty. Pro ně totiž logické nejsou a to, co platilo za nás „něco za něco“, to u nich postrádá smysl.
Držím nám všem palce při výchově, opravdu si to užijeme 
