Jsem unavená. Dceři rostou zuby. Je mi jí moc líto. K jejímu pláči se připojily i horečky a nespavost. Trvá to už pár dní (tedy ty horečky naštěstí jen dva), ale i těch pár dní stihlo dokonale vyšťavit nejen ji, ale i mě. Říkám si, jak to zvládají asi ty, které mají plačtivé miminko od úplného začátku, jak to zvládají ty, co mají dvojčata nebo trojčata, jak to zvládáte vy, jejichž děti mají obrácený režim – ve dne spí a v noci vás budí. Milujeme je, ale jsou chvíle, kdy se modlíme ať už spí, protože si samy potřebujeme odpočinout, abychom druhý den mohly znovu fungovat a dát jim všechnu lásku a péči, co máme.
„Jaké to je?“ ptají se mě bezdětné kamarádky. „Jaké to je?“ ptala jsem se i já před lety. A když mi někdo řekl: „Náročné, ale nevyměnila bys to za nic na světě,“ trochu jsem se bála. „Jak jako NÁROČNÉ??Jak to myslela? Tak buď je to náročné a nebo bych to nevyměnila za nic na světě, ne?“ říkala jsem si tehdy.
Teď už to vím… Je to ta největší životní výzva. Je to víc než honit kariéru nebo řešit, co kdy kde kdo a s kým. Je to víc než cokoliv, co jsem kdy v životě chtěla nebo dokázala. A opravdu, jak mi v minulosti, když jsem se ptala, říkaly kamarádky, bych to nevyměnila. Předevčírem mi manžel řekl: „Jsem na tebe moc pyšnej,“ a mě to skoro dojalo. Překvapilo mě to. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že mi tohle někdo někdy řekne ve spojení s mateřstvím.
Jak je ale možné, že jsem dřív pohlížela na matky s takovým despektem?! Když někdo řekl: „Ona je doma s dítětem,“ vůbec jsem tomu nerozuměla. „Nechce se jí pracovat? To nechce nic dokázat?“ proběhlo mi občas hlavou. A TEĎ? Teď se opravdu stydím, že mě tehdy vůbec něco podobného napadlo! Když jsem nechápavě pokukovala po unavených matkách s vřískajícími dětmi a říkala si pro sebe: „Co je tohle za krávu (s prominutím), že rezignovaně kouká na toho smrada a nechá ho řvát,“ nedocházelo mi tehdy, že možná spala jen několik hodin, že možná má to dítě období vzdoru (tehdy jsem ani netušila, že něco takového existuje) a neuklidnilo by ho ani deset projížděk na kolotoči. Že možná ta máma opravdu pro to dítě dělá první poslední, ale tento den…… jen tento den, kdy jí chlapec ignoruje, je prostě (bez servítek) „den na hovno“.
A teď jsem to já, koho možná někdo bezdětný nebude v budoucnu chápat. Když jsem říkala jedné své bezdětné kamarádce, že jsem vyšťavená, řekla mi: „Tak proč si nenapustíš vanu a nedáš si půl hoďky až hoďku relax?“ Myslela to dobře, ale nedokázala jsem jí vysvětlt, že dítěti neřeknu: „Sorry jako, ale ty se tady teď nějak zabav a já si dám vanu. A ty to vydrž hodinu sama!“ Že si ji můžu napustit až bude doma manžel a nebo budu prostě možná jen ráda za to, když se v noci nebude budit kvůli zubům a nechá mě vyspat. Za nepřerušený spánek bych teď dala opravdu cokoliv. Říká se, jedno dítě, žádné dítě. A já si v krizových situacích říkám, že dvě děti nemůžu zvládnout (když vidím, že nás ale čtete vy, co máte dvojčata a trojčata, hanba mě pochopitelně fackuje ;-) ) Před pár dny mi ale stačil jeden jediný okamžik… Prohlížela jsem si Emilčiny fotky, na kterých jí je měsíc, možná dva a bez váhání jsem manželovi řekla: „Chci druhé.“ (prosím vás, neplánuji ale pochopitelně rodit zítra!)
Stejně jako vy, i já mám okamžiky, kdy si nejsem jistá, jestli to dělám dobře, jestli dělám maximum a proč mě třeba o hodinu dřív nenapadlo, jestli nemá teplotu, jestli se jí věnuju dostatečně tak, jak mám, aby už seděla, stála, chodila nebo jestli ji nebrzdím ve vývoji. „Jsem dobrá máma?“ Myslím, že neexistuje žena, která si tuto otázku nepoložila. A je skvělé, když máte vedle sebe někoho, kdo vám to připomene. Často o sobě pochybujeme a vlastně nemusíme.
Už v minulosti mne napadlo, že bych ráda napsala něco pro všechny maminky, aby věděly, že v tom nejsou samy, že všechny tak nějak procházíme stejnými obdobími. A teď to cítím víc než kdy jindy, že bych měla smeknout před vámi všemi. A pokud vám to nemá kdo říct, říkám vám to já. I když si někdy vyčítáte, že se modlíte k tomu ať už dítě spí, protože prostě už potřebujete aspoň na chvilku usnout taky, věřte, že kdyby dítě vědělo, co prožíváte, řeklo by: „Dobrou noc, maminko. Já budu spát taky.“ Ale miminka to neumí. Takže si nic nevyčítejte. Děláte to dobře. Jste dobré mámy, i když si někdy myslíte opak. ;-)
4 Komentáře