Už je tomu více než dva týdny, co Emilka začala říkat máma. Musím říct, že když to řekla úplně poprvé, byla jsem z toho paf. Tedy, pořád jsem. Stále mi to přijde roztomilé, ale vzhledem k tomu, že jí došlo, že na to opravdu slyším, zakřičí “MÁMA” asi tak xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxkrát za den!
Čekám, kdy začne odhazovat věci do dálky, abych jí pro ně chodila. Další slovo by pak mohlo být “aport!” Stala jsem se ale obětí nejen vlastního dítěte! Manžel mi začíná stávkovat. To, že jako první neřekla TÁTA, vzal statečně. Uznal, že poté, co s ní trávím celé dny, si to tak nějak zasloužím 
Ovšem teď mi došlo (a jemu evidentně taky), že má skvělou výmluvu.
Například včera. Hrál si s Emilkou na hrací dece a ona začala natahovat a křičet MÁMA. A manžel? Místo, aby jí klasicky uklidnil nebo jí ukázal nějakou hračku, usmál se a řekl: “Miláčku, neboj se, maminka už běží! Mámo, šup, šup, pojď si to tady vyřídit! Mě přece nevolá! Jooo, kdyby volala táta, tak to je pak jiná, ale přece jí nemůžu kazit plány, když volá tebe!” A najednou tak vtipkuje pravidelně!!! Jak já pak k tomu, chudák, přijdu?
Přeci ho nenechám válet šunky celé dny?! Na mě si teda rozhodně nepřijde! Takže jsem si říkala, že by nebylo vůbec špatné, kdyby už naše Emi začala říkat táta. Už jsme to spolu začaly pilně trénovat Věřím, že mě ta naše holčička určitě podpoří a pak nechá tatínka pořádně kmitat!
