Můj manžel má dnes narozeniny. Je mu teprve 29. Vím – hrůza! Ovšem není to horší než jeho loňské narozky. 
Abych to uvedla na pravou míru. Ráda dělám překvapení. A ve vší té euforii každý rok zapomenu, že manžel nechce překvapení a pokaždé mi říká: “Proboha, vím, že tajně obvoláváš kamarády, aby k nám přišli na večeři nebo, že připravuješ tajnou oslavu!” Od jeho loňských narozenin si ale už pamatuji, že prostě překvápko NECHCE. Je to až neuvěřitelné, ale příběh, který se odehrál loni, jsem sepsala už loni. Jen jsem si pod tíhou těhotenských hormonů nebyla jistá, jestli není příliš hysterický. S ročním odstupem se těmi těhotenskými hormony spíš bavím a tak jsem se rozhodla, že se s vámi o ten den, kdy jsme s mužem slavili jeho 28. narozeniny, podělím. 
Tak – tady to je.
TĚHOTENSTVÍ. Brečíte u všeho. Drama, komedie, reklamy a dokonce i hororu. Brečíte, když na Facebooku vidíte fotku opušteného pejska, začínáte slzet, když se vám bortí plány a dokonce snad i ve chvíli, kdy žádný důvod vůbec nemáte!! No a co teprve, když přijde oslava manželových narozenin a ne tak úplně vše dopadne podle vašich představ?
Nedávno jen tak mezi řečí řekl, že už jsme dlouho nebyli v „naší“ restauraci. Tam, kde mě vzal na úplně první rande, tam, kde jsme seděli u malého stolečku, vedle něhož stál starý klavír a na něj hrál ještě starší pán. Tak jsem si řekla, že udělám aspoň jedno překvapení, když už si svůj dárek vybral. Udělala jsem rezervaci a během telefonátu jsem požádala opět o stolek u klavíru. Rovnou jsem se zeptala, jestli bych mohla předem přinést dort a svíčky s tím, že by mu jej přinesli, až budeme po jídle. Nebyl to problém! Ten začal přicházet až ve chvíli, kdy jsem se zdržela v práci. Protože si my Matky v nesnázích ale pomáháme, moje drahá parťačka se mi nabídla, že dort vyzvedne a zaveze na určené místo. Byla naštěstí se svým manželem poblíž, takže jsem neměla tak černé svědomí jako v případě toho, kdyby se hnala za dortem přes půl Prahy.. „Tak dort je tam! Je na tvé jméno, počkají od tebe nenápadně na svíčku a dortík přinesou po jídle ke stolu,“ psala mi Miri hned poté, co jej tam přinesla.
Když pominu, že v ten večer manželovi hrozilo, že bude muset do práce a že jsme přijeli s lehkým zpožděním, večer začínal krásně. Obsluze jsem strašně „nenápadně“ předala svíčky (jakože jsem šla na záchod) a na dotaz pána, jestli budeme chtít i dezert, jsem řekla: „Pokud by manžela nějaký zaujal, tak si ho určitě dá a ten dort se svíčkami přinesete až pak, sfoukne je, jen ho nesníme, my si ho vezmeme domů.“ Připadá vám na tom něco nesrozumitelného?! NE! No samozřejmě, že je to zcela jasné!!
Vraťme se ale k večeru, který začaly kazit drobnosti jako: “Ježiši, kde je ten klavírista? Koukala jsem se přeci na internet a má tady hrát každý večer!!! On určitě nepřijde! A proč nám ještě nenabídli nic k pití? Mám strašnou žízeň,“ znervózněla jsem. Přitom restaurace byla poloprázdná (nejsem zase taková hysterka) Podotýkám, že to byly všechno mé poznámky – muž si nikdy nikde nestěžuje ani kdyby mu přinesli na talíři mrtvou krysu. Poté, co jsme dojedli hlavní chod i dezert (a bylo to naštěstí moc dobré) to začalo! Brutální útok na mé hormony! „Přejete si účet?“ zeptal se čísník. „Ano,“ řekli jsme s mužem souhlasně a zatímco můj oslavenec už měl večer za uzavřený, mně teprve pořádná jízda začínala.. V mé hlavě! „Sakra, kde je jako ten dort? Ale oni ho určitě přinesou ještě před tím než přijdou s účtem. Cože? Do **dele, on k nám fakt kráčí s účtem! KDE MÁ TEN DORT?!?!“
Takže jsme zaplatili, já s panikou v očích na pokraji infarktu a stoupající hladinou slzných kanálků. Zatím jsem ale brečela maximálně tak v sobě!!! Nakonec jsem se vzchopila a říkám muži: “Ještě si odskočím, ještě se nebal!“ A šla jsem nakráčet za panem „Kazisvětem“ „Budižkničemu“ nebo chcete li „Ještěvětšímblbcemnežjsemdoufala“, abych si vyjasnila tu chybu, co se stala! „Prosim vás, a ten dort dostaneme kdy?“ řekla jsem přiškrceným hláskem a snažila se držet emoce na uzdě. „Já myslel, že když jste si objednali dezert, že ten dort už nemám nosit,“ odpovídá klidně číšník. „Počítej do deseti, Terezo, počítej do deseti,“ říkala jsem si v duchu. „To jako na odchodu s manželem, manželovi řeknu: Zlato, jen si tady vyzvednu tu krabici, máš v ní překvapení – dort. Doma zapálím svíčky, co jsem jim přinesla a budeš dělat překvapenýho, joo?“ odehrávalo se mi v hlavě!! Místo toho jsem se ale udržela a povídám: „Samozřejmě, že ten dort máte přinést.“ Pán na to, že hned ve vteřině tam tedy bude. Jenže jak jsem už říkala, v ten večer byla obsluha tak pomalá, že vteřina trvala asi deset až patnáct minut a zahrajte na manžela, že ještě 10 minut posedíte jen tak, když vidíte, že nemá co pít a v mé sklenici s vodou jsou asi tak tři kapky a navíc už máte zaplaceno. Vracím se ke stolku a slyším se, jak říkám: „Ještě si tady dopiju tu vodu, jo?“ Manžel nechápavě: “Jo jasně.“ Po chvíli: “Hele Terez, už pojď, pojedeme domů. Stejně už máme zaplaceno.“ ..mimochodem DORT STÁLE NIKDE!!! Tak jdu s pravdou ven: „Já jsem ti tady domluvila, že přinesou dort..“ V tu chvíli mi začala cukat brada, koutky úst padat dolů, oči pálit.. „..a oni ti kreténi ho zapomněli donést!“ Tentokrát už začínám „skorobrečet“ (to je můj nový výraz pro moment, kdy začínáte brečet, zatím nebrečíte, ale ostatní už vidí, že k tomu nemáte daleko) „No tak Brouči, nebreč přece. Tak ho vezmeš a sníme si ho doma,“ uklidňoval mě muž s tím, že přece o nic nejde. Už už jsem vstávala s tím, že tam jdu napochodovat ať už ho tedy nenosí, že si ho vezmeme domů a v tu chvíli Váša zvolává: „No podívej se, už ho nesou. Tak vidíš, přinesli ho nakonec.“ Chlácholil mě jako malé děcko. To jsem to dopracovala. Za normálních okolností bych tomu patolízalovi, co to zmatlal, asi ukousla hlavu a nebo bych možná v lepším případě dokázala být i nad věcí! (pán bez hlavy je ale pravděpodobnější) A když už jsem si říkala, že máme vše za sebou, koukám, že on nám k tomu dortu přinesl talířky, vidličky a očekával, že ho jako budeme jíst! Poté co jsme měli už ten dezert!! Znovu jsem si zrekapitulovala ve své hlavě naší domluvu a větu: „Pokud by manžela nějaký z dezertů zaujal, tak si ho určitě dá a ten dort přinesete až pak, sfoukne svíčky a vezmeme si ho domů.“
Jen tak mimochodem-jsem ráda, že letos se mnou těhotenské hormony necvičí, nemáme hlídání a tak moje překvapení bude takové, že manžela nechám celý den hrát XBOX. Všechno nejlepší, Zlato! ❤
