Už tradičně rok co rok vyrážíme s přáteli na vánoční trhy za hranice naší republiky. Nejčastěji do Německa nebo Rakouska. Vybereme jedno město, které by stálo za návštěvu a jedeme. Letos jsme byli poprvé i s naším synem, proto jsme zvolili místo, které není daleko na dojezd, kde po sobě nešlapou davy lidí a kde je poblíž i nějaký slušný a čistý hotel, ve kterém bychom se mohli svalit na postel a vyspat se z těch klobásek se zelím, čokoládových dobrot, pečených kaštanů a samozřejmě i svařáků, které do našich žaludků tečou jeden za druhým. Předem musím říct, že já jako kojící matka, jsem si na svařák nechala tento rok zajít chuť. 
Aspoň se snažím dodržovat vhodná jídla i pití. Vlastně jsem o tom psala už v tomhle článku: Co jíst a nejíst při kojení. Tohle může pomoci!. Ale zpátky k výletu.
Vyhrálo městečko Bad Schandau u německých sousedů, od kterého je pevnost Königstein, co by kamenem dohodil a kde se právě konají krásné vánoční trhy s dobovou výzdobou i programem. Všechno šlo hladce. Bylo slunečno a teplota ukazovala něco kolem devíti stupňů, což je na prosinec dost slušné. :yes To bylo fajn, protože v mrazech bych Olího nikam netáhla.
Jediné, na co jsem musela dopředu myslet, kam si zalezu, až bude potřeba malého nakojit. Našli jsme jednu restauraci, kde naštěstí tolik lidí nebylo a kde se uvolnilo místečko pěkně v rohu, takže jsem mohla nerušeně kojit. Jenže Oliverek si vyžádal ještě navíc Nutrilon, což jsem trochu tušila, tak jsem ho už měla chvíli předtím rozmíchaný v lahvičce. No jo, jenže, venku i za těch pár kroků do restaurace vychladl. Mlíko bylo studený jak led. A termosku jsem s sebou neměla. Nevozím ji nikdy, protože, když jedu na celý den mimo domov a stane se, že musím malého Nutrilonem dokrmit, voda mi v ní teplá stejně nevydrží, takže je mi v tu chvíli vlastně na prd.
Malý už plakal, protože měl ještě hlad a představa o tom, že mi obsluha sice slíbí, že lahvičku ohřeje pod horkou tekoucí vodou a mikrovlnce se vyhne obloukem, mě ale nijak neuklidnila. Až mi najednou Martin (to je jeden náš úžasný kamarád-zachránce) povídá: „Mohla bys to mlíko dát do toho mýho svařáku.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „No, počkej, fakt, dej tam tu lahvičku,“ přidal se k jeho šílenému nápadu ještě i můj muž. To už jsem si říkala, že se asi pomátli oba. „Fakt blbý fórečky ve chvíli, kdy řeším tak zásadní věc,“ vypadlo ze mě. 
Když jsem ale neměla jiné řešení, maximálně se sebrat a jet zpátky na hotel, zvážila jsem svoji odpověď ještě jednou: „Možná to není tak špatný nápad.“ 
Lahvička je přece uzavřená, takže jediné, co se může stát, že se mlíko v hrníčku se svařákem ohřeje. A to přece chci. A taky, že jo! Po pár minutách mělo požadovanou teplotu a já celá blažená a s obrovskou úlevou, jsem mohla Oliverka konečně dokrmit. Asi mu ten jeho první svařák v životě zapíšu do kalendáře. Až se jednou zeptá, aby věděl… 
No, řekněte, nejsou ti naši muži stejně hlavičky?! 
