Když se nám ozvali z Glancu, přišel mi docela stručný e-mail. Neměli na nás číslo. V emailu stálo: “Terezo, dobrý den, můžete mi zavolat? Jde o rozhovor do časopisu Glanc, díky!” Přečetla jsem si to a říkala si, jestli třeba jenom nechtějí kontakt na někoho jiného. O čem my bychom dělaly rozhovor. O blogu? ÁÁÁLE NESMYSL! Určitě to myslela redaktorka jinak. Ozvala jsem se a hele. Oni opravdu chtěli rozhovor o blogu a vyfotit nás s dětmi. Zavolala jsem to Miri a domluvily jsme se na jednom z nabízených termínů.
Samozřejmě si představujete focení jako z amerického filmu. Rozevláté vlasy, děti rozdávající úsměvy, na place pohodička, děti šťastně pózující před foťákem. Hepy lajf jak blázen.. Tak přesně takhle to fakt nebylo!!!
Teda pozor. Oliverek by se mohl z fleku začít živit jako fotomodel! V nažehleném límečku rozdával jako správný malý svůdník úsměvy na všechny strany. Zato Emilce spadla nálada na bod mrazu ve chvíli, kdy jsem s ní vstoupila do ateliéru. Jen co jsem ji vytáhla z kočárku a začala ji převlékat do šatiček, přišel pláč.. A nekončil!!! Nezabíralo nic! Vypadala jsem jako matka, která absolutně nemá páru, proč její dítě brečí!!! (no vždyť jsem taky neměla páru! Najedená byla, plínu měla vyměněnou, v ateliéru bylo teplo) Když chvílemi přestávala, pokaždé mi začal padat kámen ze srdce, JENŽE – pak mi došlo, že jen sbírá síly na další plačtivé kolo. 
Trpěla jsem s ní. Fakt mi jí bylo líto. A zatímco jsem začínala být lehce nervózní z toho, že nevím, co jí je a že fotograf bude nervózní, poté, co promluvil, mi došlo, že nemám důvod. Byl úplně v klidu. Všechno dětem přizpůsobil a aby měla Emi focení už z krku, rychle jsem s ní stoupla před foťák a mezi jejími nádechy a vzlyky, jsem tam s nejčernějším svědomím hodila párkrát úsměv od ucha k uchu zvaný “Amerika” a v tyto okamžiky fotograf Pavel čaroval. Párkrát cvaknul a ani nevím jak, podařilo se mu nás zachytit tak, že není poznat, že se Emi právě nadechuje, aby spustila další kolo pláče. Věty typu “To je ale hodné miminko” snad poprvé nepatřily Emilce, ale všechny směřovaly k Oliverkovi! A ten se teda rozšoupnul tak, že začátky modelingové kariéry Brada Pitta jsou v porovnání s ním dost amatérské!
A Emilka? Uklidnila se až ve chvíli, kdy jsem s ní opustila ateliér!!! A v autosedačce se už smála na celé kolo! Jako by mi říkala: “Matko, nezvykej si, že budu někde trdlovat před objektivem. Jasný?! Budu se smát kdy chci a na koho chci!!” To, že se focení jejím koníčkem rozhodně nestane, potvrdila i o týden později během našeho rodinného focení s manželem! Chtěli jsme pěkné rodinné fotky.. No a … snad budou, pokud nám tam doklíčují jiné dítě!! 
(pokud nemáte smysl pro humor-tak to byl pochopitelně vtip-takže bych vám doporučovala se tomu zasmát)
No a největší nervy přišly pochopitelně, když jsem koupila časopis. Nadechla jsem se, vydechla a s třesoucí se rukou položila časák před dcerku. Jak vidíte, vzala to zodpovědně. Když jsem viděla její přísný pohled, skoro se mi podlomila kolena. Pak mi ale došlo, že JÁ můžu být v klidu. Evidentně se jí totiž něco nepozdávalo na tetě Miri. Možná jí tam trčí nějaký vlas jinak než má. Nebo co já sakra vím!!
Kritika naší dvojstrany se naštěstí nakonec obešla bez pláče a zdá se, že je dcera s výsledkem spokojená. Uff…. (příště ale radši pohlídáme víc tetu Miri)
