Jak jsem na Halloweena strašila ve vlaku

Vím, že spoustu lidí americké svátky moc neberou, ale co se Halloweenu týče, já ho mám fakt ráda!  Poslední dva roky jsem si užívala, když jsme se s kamarády domluvili a sešli se v kostýmech. Jsem pro každou srandu a tohle je den, kdy se můžu vyřádit.

Když jsme  se poprvé rozhodli, že to oslavíme s partičkou kámošů na chatě, trochu jsme s manželem nestíhali. On měl z práce dorazit později a já naopak neměla co dělat. Takže jsem sedla na vlak s tím, že kamarádi mě vyzvednou ve vesnici, která byla hned vedle té s chatou a muž dorazí později. Co se kostýmů na Halloween týče, mám ráda strašidelné masky a tak jsem se rozhodla jít za smrtku.

Jenže jak to udělat? Jedu přece vlakem!! Kdybych jela autem, nalíčím se doma a hupky dupky nenápadně do auta (i když asi by bylo dost zajímavé, kdyby mě zastavila policie a chtěla řidičák. Asi bych si moc podobná nebyla. Nechali by mě odlíčit? Ani pak bych si ale asi podobná nebyla..). Takhle se nemůžu přece nalíčit doma a vyrazit tramvají na nádraží. Ale já přece musím na chatu dorazit už v masce!! (tedy nikdo z hostitelů to nenakázal, ale já prostě chtěla přijet už ohavná!!!) 

No nic. Vyzvedla jsem si kostým smrtky. Tedy černý plášť, bílou paruku a kosu, do kabelky sbalila bílou a černou voskovku na obličej a vyrazila směr vlakáč. Když jsem sedla do vlaku, modlila jsem se ať si ke mně nikdo nepřisedne. Rozhodla jsem se totiž, že se nalíčím během jízdy a začnu chvíli poté, jen co průvodčí zkontroluje moji jízdenku. Jenže k mé nelibosti si naproti mně sedl kluk, který se se mnou navíc chtěl vybavovat!!! Jen co prošel průvodčí, rozhodla jsem se na toho Casanovu nebrat ohled, vytáhla jsem kapesní zrcátko a chtěla jsem se dát do práce. “Slečno, věřte mi, že to nepotřebujete,” snažil se mi zalichotit. Měl za to, že si jdu upravit make up. Usmála jsem se vědoucně a odpověděla: “Ale potřebuju.” “Ne, opravdu to nepotřebujete!!!” začal znovu. V duchu jsem převrátila oči. “Potřebuju.” Vytáhla jsem bílou a černou voskovku a začala si tím matlat obličej

Na výraz jaký se mu objevil na obličeji dodnes nezapomenu :D Nenechala jsem ho v tom ale dlouho.. “Jedu slavit Halloween, víte?” a mám kostým smrtky.. Tak mi věřte, že ten make up potřebuju! (trošku by mě rozhodilo, kdyby zopakoval, že nepotřebuju) Takže jsem si vyrobila černo kolem očí, obličej napatlala na bílo a černou zvýraznila lícní kosti. Ve chvíli, kdy mi make up přišel perfektní jsem si nasadila bílou paruku, přes bundu přehodila černou kápi, do ruky vzala kosu a načasování bylo přesné. Vlak právě přijížděl do stanice. “Skvělé! Akorát stihnu vystoupit a moc lidí na mě koukat nebude,” prolítlo mi hlavou. V tu chvíli, kdy jsem si to pro sebe dořekla, do uličky vedle mého sedala si stoupla maminka s malým chlapečkem. A ano – přišel řev. Chudák kluk. Sobecky a namyšleně přiznávám, že mě to v tu chvíli pobavilo a dá se říct, že i uspokojilo, protože jsem věděla, že moje maska je dokonalá. A proč se vlastně schovávat, když to mám tak hezký, že? ..ještě není konec! Čtěte dále pod fotkou!

Hrdě jsem vystupila z vlaku, nasadila patřičný výraz a šla po nástupišti.. Jen hrstka lidí se pousmála.. Zbytek se mi klidil z cesty a pár bezdomovců se raději zachumlalo víc ke zdi. V tu chvíli jsem se držela, abych se nesmála nahlas. Kdo ví, jestli by byl můj smích zlověstný, jako by mohl od smrtky být..

Prošla jsem halou, zvedla telefon a volala kamarádům: “Stojím před nádražím a nevypadám jako já. Poznáte mě podle kosy.” Auto, ve kterém byli, ke mně přijelo lehce váhavě. Pak už se ale bavili na můj účet a na chatu mě pochopitelně odvezli. Chvíli poté přijel manžel převlečený za Fidela. A tady je naše zaláskovaná fotka 

A myslím, že ani o rok později jsem to nezanedbala. Tentokrát jsem však necestovala vlakem, ale postrašila jsem pana taxikáře :D Reputaci naštěstí vylepšoval manžel, který šel za anděla…