To jsem se zase jednou ukázala jako bystrá žena. Jako každý večer jsme si s manželem pustili zprávy, abychom byli v obraze. Teda spíš já, manžel je v obraze pořád, to dá rozum. 
Ale mně, toho času na mateřské, přece jenom sem tam něco uteče, tak to pak doháním.
Zapnula jsem televizi, ale musela jsem u toho ještě kojit Oliverka. Věnovala jsem se tedy synovi a zprávy poslouchala jedním uchem. V jednom okamžiku, kdy malý na chvíli přestal sát a odpočíval, jsem mrkla na právě vysílanou reportáž, kde pobíhal ozbrojený chlap (asi se samopalem nebo co to bylo za zbraň) po fotbalovém stadionu a desítky policajtů mu byly v patách. Do toho redaktor komentuje, že na stadion právě vtrhnul ozbrojený muž a střílí na lidi kolem sebe a policie se ho snaží všemi prostředky dopadnout.
Okamžitě jsem vystartovala, že co to má jako být?! Jak je vůbec možné, že se takový chlápek se samopalem dostane na stadion mezi lidi?! Jak mohl projít kontrolou u vstupu, když vás jsou dneska schopni čapnout i za ořezávátko na tužky, abyste s ním náhodou někoho nezranili! Kde se tam vzal?! No, byla jsem v ráži! Nemohla jsem uvěřit, že v dnešní době útoků a přísných bezpečnostních opatření, se tohle vůbec může stát?! Rozčilovala jsem se (zřejmě proto, že mám teď, coby matka, ochranitelskou péči a asi i potřebu zachraňovat svět 
), rozšafně jsem rozhazovala rukama a gestikulovala na manžela, který stál proti mně, ruce v bok a nevěřícně kroutil hlavou: „A víš, že ta reportáž je o tom, že je to jen cvičení policistů?!“ „Cože?,“ odpovídám po pár vteřinách už tišším hlasem. „Vždyť u toho sedíš, tak to slyšíš?!,“ pokračuje.
Ano, seděla jsem u toho, ale o cvičení jsem nic neslyšela! Vážně. Věnovala jsem se synovi a reagovala pak už jen na půlku reportáže. Asi. Teda. Nevím. Každopádně jediné, co mě prý omlouvá je, že jsem na mateřské a hormony nebo spíš mlíko, mi můžou v hlavě občas udělat pořádný chaos.
Tak aspoň, že už máme jasno!
