Musím přiznat, že včera jsem utrpěla pořádný šok, ze kterého jsem se vzpamatovávala ještě dlouho poté! Může za to jedna naprosto cizí maminka, se kterou jsem se setkala v jednom obchoďáku.
Potkaly jsme se spolu u výtahu. Obě jsme měly kočárek. Ona mohla mít tak rok a půlletého chlapečka, který seděl ve sporťáku, já s Oliverkem v hlubokém. „Moc dobrá volba kočárku,“ povídá mi z ničeho nic. „Děkujeme,“ zareagovala jsem překvapeně. Chtěla jsem jí pochvalu vrátit, když jsem si všimla, že má stejnou značku jako my. 
Obě jsme se rozesmály. Než jsme se pak u východu rozloučily, řekla něco, z čeho jsem si málem sedla na zadek (škoda jen, že tam nebyla židle ). Zeptala se mě, jak staré miminko mám. Když jsem jí řekla, že dvouměsíční, ,změřila´ si mě od shora dolů a povídá mi: „Vypadáte výborně po porodu,“ stála jsem jak opařená. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct!
Nejde ale o to, co řekla. Mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám a jak jsem vypadala ve chvíli, kdy jsem tam s ní stála. Jen pro představu. Zavřete ale oči. Vidíte nenalíčenou, nevyspalou maminu, oblečenou do prvního oblečení, co chytla doma po ruce, pravděpodobně ještě i se skvrnami od mlíka? 
) Tak takhle jsem asi vypadala. 
Šlo ale hlavně o to, že to vůbec řekla! Uvědomila jsem si, že tohle od naprosto cizí ženský!, dneska jen tak neuslyšíte. Anebo jen výjimečně.
Musela jsem si to v hlavě znovu přehrát, abych uvěřila, že se mi to nezdálo. A ať to myslela, jak myslela, mě to vážně potěšilo! Je hezký slyšet něco milého (když víte, že už na sebe nemáte tolik času jako dřív, že veškerý čas věnujete tomu malému človíčkovi) a došlo mi, že maminky opravdu umí držet při sobě. Vědí, kdy pochválit, vyslechnout, nadchnout se i podpořit. Vycítí tu správnou chvíli.
A tak se ptám: Kdy potěšila nějaká úplně cizí maminka vás? A čím? Nebo máte opačnou zkušenost? Dejte mi vědět, mně to vážně zajímá…! 
