Nadáváme na cizí děti a přitom jsou v tom často samy nevinně! O čem mluvím? Včera jsem si všimla kamarádčina statusu o tom, že jela v metru a nastoupily k ní dvě matky s uječenými dětmi. Nic proti pláči dětí – někdy to prostě neovlivníme. Ona se ale vlastně nepohoršovala nad pláčem (to je slabé slovo!) jako takovým, ale nad tím, že místo toho, aby se ty maminky snažily děti uklidnit, hrály hry na mobilu. Jejich “miláčci” tak pochopitelně vřískali přes celé metro. Kámošce, která seděla hned vedle (ne s dětmi, ale s migrénou) tikaly nervy jako časovaná bomba (a předpokládám, že tikala především ta hlava). Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou s bolestí hlavy kvůli dvěma řvoucím satanům vystoupila, protože jinak by mi ta hlava praskla! Ó, jak já jsem tomu statusu rozuměla!!!! Abyste byli úplně v obraze, po svolení, přikládám o něco kratší verzi jejího slohu.
“Na Florenci si vedle vás sedne matka s kočárkem. Zatímco ona hraje na mobilu Frozen, dítě v kočáru řve a mlátí do takové té otravné hračky, co vydává příšerné a hlasité elektronické zvuky. Na Vyšehradě nastoupí další matka už se vztekajícím se smrádětem. Opět nevšímačka, jen jedno jediné “Toníku, nevykláněj se” a dál si dělá něco na mobilu. Tonda vydrží vřískat v kuse celé 3 zastávky až na Budějárnu.”
Samozřejmě se pod tímto statusem rozvinula šílená diskuze. Hádaly se dva tábory. Jeden říkal: “Počkej až budeš mít děti! To ten názor změníš” a ten druhý, že mateřství tento názor nezmění ani náhodou. Většinou jsem ale četla komenty typu:
