Než jsem se stala mámou, asi jako každá ženská jsem ráda okukovala kabelky a občas si i nějakou udělala radost. Ale, abyste mě špatně nepochopily, nemluvím tady o žádných značkových, ale cenově dostupných pro běžnou ,smrtelnici´ . 
Na party nebo večeři s přáteli jsem sáhla po psaníčku, do práce se zase hodila větší kabela, kam se mi vešly všechny věci, které jsem potřebovala mít nutně při sobě. Jako klíče, občanku, peněženku, mobil, nabíječku, šmínky, lak na vlasy, hřeben, kapesníčky, vodu, prášky, diář, propisku, rozsypané žvýkačky nebo Antiperle či rozteklou čokoládu. Velké pochopení pro moji vášeň hromadění neměl jen manžel. Když jsem se před ním kolikrát snažila kabelku s tímto počtem věcí zapnout, nevěřil vlastním očím, co všechno jsem schopna do ní narvat, i za cenu, že urvu zip a zdeformuju původní tvar kabelky. Ten pocit vítězství, když se mi to ale podařilo, mě hřeje ještě teď, když si na to vzpomenu. 
Po narození Olivera Maxíka jsem ale pošilhávání po kabelkách utnula. Zaprvé na to nemám čas a zadruhé svoji nejoblíbenější ,vitonku´ už mám! Momentálně se jí stala ta od kočárku. Je velká, prostorná a pohodlně pojme naprosto všechno. Nosím ji všude a za každých okolností. A je jedno, jestli jdu se synem na procházku nebo s kamarádkou na kafe. 
Jediný rozdíl je v obsahu. Šmínky, hřeben, diář a propisku jsem vyměnila za plíny, mastičku proti opruzení, dudlík a navlhčené kapesníčky. Zkrátka jsem stále v pohotovosti. 
Strach, že by mé milované taštičky už nikdy neviděly světlo světa ale nemám. Jednou jejich čas zase přijde.
1 komentář