Určitě už se vám stalo, že máte během dne vyřídit spoustu věcí, plácáte se po zádech, jak to skvěle zvládáte a pak přijde jedna jediná maličkost a všechno jde do kopru! Jo! Tak to se mi stalo včera!
Říkala jsem si, jak mi to krásně vychází. Na kontrole Emilčiných kyčlí nás dokonce vzali dřív než měli (naštěstí nemám smůlu jako Miri v článku Zoufalství jménem kyčle) a tak jsem měla dost času ji ještě nakrmit než vyrazíme směr veterina kvůli Božence. Sbalila jsem tedy vše pro dceru (kdybychom náhodou někde zůstaly trčet v zácpě) a pak taky věci pro psa. Nezapomněla jsem dát do kufru podvozek kočárku. Do teď jsem neměla pochopitelně tucha, že je těžkej jako prase (s prominutím). Ale opravdu je těžší než jsem myslela. Když bylo vše naloženo, zbývalo do auta vpravit psa a dítě. To jsem udělala a modlila se, aby mi malá nebrečela. Koukám na hodinky a … pochopitelně jsem to neodhadla a vyrazila o patnáct minut později!
„Ať je všechno průjezdné, ať je vše bez kolon,“ modlila jsem se. Splnilo se! Když jsem přijela na místo o deset minut dřív, začala jsem si gratulovat. U veteriny na mě dokonce čekalo (a ani ne tak daleko) místo na zaparkování. Ale táhnout se s vajíčkem s dítětem a v druhé ruce krotit na vodítku Boženku.. Asi si to dokážete představit. Šla jsem jako postižená. Jedna ruka vytahaná až na zem, jak bylo to vajíčko s dcerkou těžké a druhá ruka kilometr dlouhá, protože mi ji tahal do dálky pes. Po veterině jsem měla vyzvednout manžela, ale měl končit až za dvě hodiny. Tak jsem se rozhodla obětovat a píšu mu: „Zajedu k tvojí ségře zalít ty kytky, abys tam pak nemusel.“ No a pochopitelně se stala klasika: Pro dobrotu.. a dál to znáte!
Po cestě tam začala Emi pobrekávat. Naštěstí cesta autem trvala jen 8 minut. No myslíte, že tam bylo místo na parkování??? Ne! Zpocená až na zadku jsem to tam autem obkroužila a nakonec za sedmero horami a sedmero řekami našla asi po deseti otčenáších fleka mezi paneláky. Dala jsem vajíčko na podvozek kočáru, dělala ťuťuňuňu na dítě a vykračovala si do bytu s vidinou odpočinku. Zaliju kytky a konečně si vydechnu, vytáhnu Emilku z toho pitomýho vajíčka, pochovám ji, nakrmím, počkáme hoďku a vyzvedneme muže. Krásná vidina, že? A hádejte co! Prostě mi ty dveře k bytu nešly otevřít!!! Jeden zámek v pohodě, druhý zámek v „nepohodě“! V těžké nepohodě!!! A víte co?! Já je neotevřela!!!!! Fakt jsem je neotevřela. A to byl ten moment! Nádech, výdech, nádech výdech! „Jsem přece optimistická matka! Nehroutím se!“ uklidňovala jsem se. Jenže pak jsem vytočila manželovo číslo a ve chvíli, kdy jsem slyšela jeho hlas, to začalo. „Takže já tady stojím a ty dementní dveře nemůžu otevřít! Emilka začne každou chvíli brečet!!! Jsem už úplně zpocená! Prostě to nejde! Jedu domů! Jsem úplně hotová už!“ chrlila jsem na manžela tak, že mi přeskakoval hlas! A manžel s ledovým klidem: „Lásko, vem Emilku a Boženku a jeďte domů. Vykašli se na to. Já tam pak zajedu.“ A ano vážení, jela jsem domů! U auta, které se nacházelo za sedmero horami a řekami (jak už jsem řekla) jsem si představovala, jak už jsme doma. A půl hodiny na to, jsem tam naštěstí byla. ;-) Příště bych si ale představovala, že necelé čtyři hodiny využiju se psem a dcerkou líp :whistle: Tohle už nikdy více! :wacko:
Pokud máte nějakou podobnou historku, sem s ní! ;-)
