Hned na začátku bych ráda řekla, proč jsem do titulku použila slovo oteplováky, když je na úvodní náhledové fotce Olí oblečený do tepláků. Ale má to souvislost. Když vydržíte a článek dočtete do konce, dozvíte se, jakou. 
Povyprávím vám příběh…V roce 1988 bylo mému manželovi deset let a ten rok v prosinci postihlo Arménii ničivé zemětřesení, které bralo lidem domy i životy. Pořádaly se celostátní sbírky na pomoc postiženým oblastem. Sbíralo se snad všechno, především oblečení. Zapojila se i manželova rodina. Jeho maminka neváhala a věci, které nezbytně nepotřebovala, poslala do sbírky. Mezi věcmi, které zabalila, byly i mužovy oblíbené červené oteplováky. Do jejich kapsičky strčila tehdy ještě i bonbóny. Tuto vzpomínku z dětství si můj muž velmi dobře zachoval.
Před lety se pracovně potkal s rodilým Arméncem Karenem, který od svého dětství žije v Čechách, a se kterým se skamarádil a jsou přátelé dodnes. Tuto historku mu nejednou vyprávěl, ovšem s tím, že je mu tak trochu dlužen…ty oteplováky. 
Je to pár dní, co se Karen a jeho žena, módní blogerka Eva, přišli k nám podívat na našeho malého Olivera Maxe. S velkou hrdostí a ještě větším úsměvem na tváři nám pro chlapečka předali balíček. A světe div se, nešlo o nic jiného, než o červené tepláky se dvěma Hašlerkami v kapsičce. „Tímto považuju dluh za vyřízený a už o tom nechci slyšet,“ prohlásil strýček Karen z Arménie. 
Jsou to sice tepláky a ne oteplováky a nejsou na desetileté , ale na dvouleté dítě, i tak ale manžel s radostí souhlasil. Oliverek do nich za dva tři roky doroste a určitě je bude moc rád nosit.
Pokud máte nějaký příběh spojený s dětským oblečením, budeme rády, když se s námi o něj podělíte! 
