Článek, který poslala naše stálá přispěvatelka Ála, mě pobavil. Hned jsem si vzpomněla na film Kdopak to mluví. Však uvidíte… 
Chci vás ale také, milí čtenáři, trochu povzbudit. Věřím, že i vy (kteří tento článek právě čtete ) máte spoustu zážitků nebo nápadů, které by stály za to ,hodit´ na papír (rozuměj do mailu) a podělit se o ně s Matkami v nesnázích. Pošlete nám váš příběh či historku a my ji také rády zveřejníme. Pojďte do toho! 
A teď už tadadadááá…článek od Ály Vítkové, tak příjemné počtení!
Určitě každého z vás mnohokrát napadlo, co si to naše robátko asi myslí… nejčastěji nás to napadá, když se děťátko nějak podivně tváří.
Já mám teď nejstarší dceru na táboře, kam jezdí již mnoho let a třetím rokem i jako vedoucí. Napadlo mě tedy, že by bylo hezké posílat jí pozdravy od Amálky, ve kterých se vtipně pokusím reprodukovat „její“ myšlenky a rozhodla jsem se s vámi jedním takovým pozdravem podělit. 
„Ahoj Elinko,
Včera jsme vezli babičku s Vítkem na Šumavu. Já s Vítkem jsme jeli s mamkou. Celou cestu jsem se snažila, aby se Vítek nenudil, však ho znáš, jak špatně snáší delší cesty a mamka mu pak hubuje. Opravdu to byla makačka, ale zvládla jsem to. Mamka se taky snažila, dokonce i s Vítkem občas zpívala, ale mě vůbec nepochopili, a jakmile jsem začala zpívat s nimi, hned mi Vítek ucpával pusu dudlíkem, chvilku jsem se snažila zpívat i přes dudlík, ale vůbec to nevyznělo. Já vím, že ještě nemám tu správnou intonaci a neovládám úplně text, ale mohli by být trošku shovívaví. Po cestě jsme zastavili u mekáče, asi už byli všichni unavení. Těšila jsem se na pořádnou baštu, ale představ si, že do mě zase nalili jen to hnusný mlíko. Dost mě to naštvalo. A co byl největší vrchol, mamka vypravovala taťkovi, jak se o mě bráška krásně celou cestu stará a hraje si se mnou… no copak já to potřebuju??? Rozhodla jsem se, že to dám rodičům na zpáteční cestě pěkně sežrat, ale mamka si sedla ke mně dozadu a celou cestu si hrála s mýma plyšákama. Ještě dělala, že jako za ně mluví… asi byla už z té cesty hodně unavená, tak jsem se občas na ni soustrastně usmála, byla blahem bez sebe a vypravovala taťkovi, jak mám ty plyšáky ráda a směju se na ně… tak nevím, já si s nima přece nehrála… nakonec se mi podařilo mamku uspat a mohla jsem si chvilku taky odpočinout. Večer jsem ještě dvakrát zahrála, že už nechci bumbat mlíčko, vypadali vyděšeně a bavili se, jestli nejsem přetažená z té dlouhé cesty… Já a přetažená? Ale rodiče vypadali, že oči drží otevřené silou vůle. Musím ale přiznat, že i na mě byl ten den náročný, tak si jdu už raději hajnout, abych byla zítra ve střehu. Papa Amálka“
Foto: osobní archiv Aleny Vítkové
