Myslím, že se dá říct, že z mých příspěvků nikdy nekape med. Samozřejmě, že dělám takové to ťuťuňuňu, ale dělám to v soukromí. Ne, že bych se za to styděla, ale je to tak intimní a krásné, že by mi to přišlo vůči dcerce jako podraz, vyprávět někomu dalšímu o tom, jak si spolu “povídáme” a smějeme se. Jenže když dojde na jeden jediný dotaz, jde to se mnou z kopce…
“Jaké to je?” ptala se mě kamarádka a já jsem opravdu jen stěží hledala slova, kterými bych svůj titul “máma” popsala. Když jsem si vzpomněla na moment, kdy dcera poprvé na porodním sále zakřičela, znovu jsem měla na krajíčku. A před chvílí, když jsem ji kontrolovala, protože vykřikla ze spaní, jsem si řekla, proč to vlastně nepopsat tady. Takže: Jaké to je?
Když ji přenáším do postýlky, vždycky si říkám, jak je možné, že nás potkalo takové štěstí. Vím, že jsem říkala, že se z toho nepo****, ale je to takový zázrak! Jak jsem jen dokázala tak dlouho čekat než jsem se rozhoupala mít dítě? Kdybych věděla, že to bude takové, možná bych měla děti už dávno.
Často ji pozoruju, když spí, baví mě, jak špulí pusinku a rychle mění úsměv ve smutnou podkovičku, když ji ve spánku něco zlobí. Je to zvláštní, ale najednou zjišťuju, že vlastně do teď nic nedávalo smysl. Všechny věci byly nijaké a zbytečné v porovnání s tím, jaké to je teď. Není nic, co by bylo víc než “tohle”. Nikdy jsem nespala míň než teď, nikdy jsem nebyla tak citově labilní jako teď (možná proto tento článek haha), nikdy jsem se o nikoho jiného tolik nestarala a nezajímala, nikdy jsem nikoho tolik nemilovala (manžel pochopí, protože to má stejně). Můj život dostal nový rozměr, děti jsou všechno a být mámou je nejlepší job na světě!
Být či nebýt mámou? Pokud si tuto otázku pokládáte, jste blázni! Možná to jde – naplnit život bez dětí, možná to může být fajn, když jste dostatečně kreativní. Pokud se ale stanete rodičem, navždy vás to změní – a k lepšímu! Pomine sobectví a přijde čistá láska. Čistá a bezpodmínečná – láska rodičovská. A ta je úplně nejvíc…
1 komentář