Až krev ze mě udělala matku řidičku

Od narození Olího jsem se psychicky připravovala na to, až vyjedu se synem poprvé sama autem. Ne, že bych nerada řídila. To zase jo. A nemyslím si, že bych byla i špatná řidička, ale ta zodpovědnost za to nejcennější, co máte, mě pekelně znervózňovala. Možná mi maminy řidičky rozumíte.

Jednou to ale přijít muselo…Akorát jsem nečekala, že to bude v tak hororovou chvíli, kdy půjde doslova o život. Jen nevím, jestli víc o ten manželův nebo můj.  Pokusím se vám to vysvětlit.

Šla jsem nakojit malého a můj muž se zatím doma ve vedlejší místnosti snažil uřezat ,čepičku´od tuby tmelu. Do toho mu zazvonil telefon, který si přiložil k uchu, aby měl obě ruce volné na práci. Po chvíli slyším křik. „Volej záchranku!“ „Co se stalo, proboha?!“ křičím zase já na něj. „Rychle, rychle volej záchranku!“ Asi vám nemusím popisovat, co se ve mně odehrávalo, když muže nevidíte a nevíte, kde a v jakém stavu leží. A do toho máte syna u prsu, který začal okamžitě plakat, protože se musel stoprocentně leknout se mnou.

Vytočila jsem 155, vzala jsem Oliverka do náruče a běžím s ním do pokoje, kde byl muž opřený o přebalovací pult a drží si pravou rukou levé zápěstí. Na zdi a všude kolem něj vidím krev, která mu ještě stříkala z ruky. Málem to se mnou seklo!!! Ale protože funguje mateřský pud a vy víte, že kolabovat nemůžete, protože vaši pomoc potřebují hned dva lidi, snažím se zjistit, co se stalo a odpovídat na otázky dispečerky typu:. „Váš muž se snažil sebepoškodit?“ „Ne, ne, on potřebuje pomoc! Stříká tu z něj krev… Pořezal se nožem. Co mám dělat?“ ptám se jí. „Dejte mu suchý hadr na zápěstí, musí si sednout a ruku držet nahoře. Sanitka bude u vás hned,“ radila mi po telefonu.

Po chvíli manželovi otrnulo a šel čekat na sanitku raději ven. Záchranáři přijeli opravdu během pár minut a manžela odvezli do nejbližší nemocnice.

Mně bušilo srdce a klepala jsem se, ale musela jsem konečně nakrmit malého. Zhruba po hodině volám svému muži (mobil jsem mu totiž na poslední chvíli strčila do kapsy), abych zjistila, jak to vypadá a zda můžu pro něj přijet. Nebral to. Napsala jsem mu tedy smsku. Až po chvíli mi poslal fotku se zavázanou rukou až po loket i s přesným popisem cesty, kudy mám jet. A to už jsem věděla, že je v pořádku, když mi začíná radit.  K tomu napsal: „Pustí mě asi za půl hodiny“.

A teď proč to vlastně celé píšu. Nastal totiž ten okamžik, kterého jsem se tak obávala, ale o kterém jsem věděla, že prostě jednou přijde…Řídit auto a vézt poprvé sama našeho syna. A teď v tomhle stavu! „Seber se, to zvládneš!,“ dodávala jsem si odvahu. Jela jsem doslova krokem a pořád kontrolovala Olího, který zatím v poklidu v autosedačce usnul. V hloubi duše jsem mu záviděla, a zároveň byla šťastná, že si neuvědomoval, co se okolo něj zrovna děje.

Všechno dopadlo naštěstí dobře. Z nemocnice jsme se vrátili opět jako rodina, sice s pár stehy a bez několika ,decek´ krve, ale šťastni a já s vědomím, že od teď můžu sednout za volant a kdykoliv s Oliverem vyrazit.