Připadá mi, jako by to bylo včera, přitom od toho nejkrásnějšího dne v životě utekl už měsíc. 11. července se narodilo naše vytoužené miminko – chlapeček Oliver Maxmilián. Ti, co čtou náš blog, asi vědí. :rose:
Za tu dobu o pár centimetrů vyrostl a několik gramů přibral. A dělá pokroky den po dni. Aspoň mě to tak připadá. :-) Asi tisíckrát už jsem byla přesvědčená o tom, že se usmál, když jsem mu zpívala nebo něco vyprávěla (pravděpodobně to byla nějaká náhoda nebo možná už opravdu náznak úsměvu :rose: ), mnohokrát jsem byla přesvědčená o tom, že ručičkou pohladil (než jsem zjistila, že se jen po vydatném spánku protahoval :rose: ) a stokrát už bych byla přísahala, že na mě šibalsky mrká, než bylo patrné, že se mu jen zavírali oči před usnutím :rose: ). Asi každá máma vidí daleko dopředu…a já nejsem výjimkou. ;-)
Dost dobře jsem si dřív neuměla představit, když mi kamarádky, které už jsou i několikanásobnými maminami, říkaly, jak člověk začne s příchodem dítěte přemýšlet úplně jinak. Jak věci, které byly pro mě předtím tak důležité, najednou ztratí smysl, jak mi bude chybět spánek, protože vstávat k miminku prostě musíš a na dospávání nebude čas. Jak já z první koleje sjedu na tu poslední, protože ,já´ už nebude existovat a odteď bude už jednou provždy jednička to malé stvoření a tak dále a tak dále.
A pak říkaly: „Najednou si ale uvědomíš, že tohle všechno chceš a na život před dítětem budeš už jen vzpomínat. Ale nikdy ten ,starý´ život nebudeš chtít vrátit.“
Absolutně se vším, co mi vyprávěly, souhlasím! Pro své dítě chci jen to nejlepší a neexistuje nic, co bych pro něj neudělala. Vím, že tohle všechno jsou fráze, ale, když oni jsou tak strašně pravdivé! :heart:
Jo, a včera, když jsem Oliverkovi šeptala, že bude mít měsíční narozeniny, hodil na to (jak by řekla moje kamarádka – Ahoj Evi ;-) – bobeček. :heart:
