Goťťák ze mě nebude!

Přestože jsem na základní škole mívala z hudební výchovy samé jedničky (ovlivňovalo to především to, že jsem patřila ke skupině dětí, které si učitelka vybrala a označila je za “zpěvačky” a ty ji vždy doprovázely každou vyučovací hodinu u klavíru a měly tak jedničku automaticky), zpívat jsem nikdy moc neuměla.. Nebo moc. Vlastně vůbec. Nebo počkejte! Prostě si představte někoho, kdo zpívá úplně falešně, nedá žádnou výšku ani hloubku, člověka, který se odhodlá na veřejnosti zpívat jen v opilosti a to jen karaoke a navíc jen jeden song a to ŠŠŠ od Zuzany Norisové (sorry Zuzko).. Tak to jsem přesně já!

A teď si představte, že máte najednou dítě a dítěti přeci maminky zpívají, no ne? Tak ani já jsem nemohla zůstat pozadu a zodpovědně se jala zpěvu. Né tedy, že bych snad chtěla své pěvecké umění zdokonalovat (ikdyž bych to potřebovala jako sůl), ale když toužíte dítě uspat a ono na nějaké to pobrukování opravdu pozitivně reaguje tím, že zavírá oči, uděláte vše.. Tedy zazpíváte. Nejprve musíte ale vybrat vhodný repertoár, který nějak “zvládnete” a u kterého vám potomek nezešílí.

U “Princi můj malinký spi” jsem šílela sama, když jsem se slyšela. To nemělo se zpěvem společného nic! Zkrátka a dobře, kdybych to měla zhodnotit, tak to připomínalo pískot skupinky myší, co se vyděsí před kocourem!!! A to si možná ještě přidávám! Ovšem pak jsem narazila na poklad v podobě “Sluníčko, sluníčko” (tímto se omlouvám panu Suchému!) a zjistila jsem, že sice zpívám falešně, ovšem na naší holčičce by to nemuselo zanechat takové trauma, jako ostatní songy. Takže volba byla jasná. Emilka usínala, usmívala se (trošku mě znepokojuje, že vždycky při slovech “stane se neštěstí”) a byly jsme obě spokojené. Ještě se vrátím k tomu slovnímu spojení “stane se neštěstí”. Muž to okomentoval: “Podle mě bude taky točit krimi zprávy. Podívej, jakej má k těm nehodám kladnej vztah!” 

Zpátky ale k mému nezapomenutelnému hlasovému rozsahu. S nadšením jsem vyprávěla rodičům, jak malé zpívám a ona u toho hezky usne. A v tu chvíli se mě táta zeptal: “Ty umíš zpívat? Od kdy?”

“No neumím, tati! Neumím!” odpověděla jsem a pořád nechápu, co to má se zpěvem dítěti společného :D To jako lidi, co neumí zpívat nezpívají? A co všechny ty hvězdné pěchoty v soutěžích? Aby toho nebylo málo, v tu chvíli mu přitakal ještě manžel: “No neumí, neumí! Chudák dítě! Já bych u toho neusnul za boha!”

No dobře – neumím prostě! Ale dítě u toho usne! Vím už od malička, že Goťťák ze mě nikdy nebude a nepomohly by mi ani hodiny u Lindy Finkové! Teď jen doufám, že to pro Lindu nebude výzva!