Jak jsem poručila větru, dešti

Tak přesně před rokem jsem se modlila ať ty černé mraky, co se ženou na zámek Čechtice, ustoupí a dají nám alespoň dvě hodiny času na to, abychom si s mým, tehdy ještě přítelem, stihli říct ANO. Od rána krásně svítilo sluníčko a stupňovalo se to až k docela parnému počasí. Mezi tím, co moje svědkyně už pobíhala po areálu, aby informovala svatební hosty o tom, jak bude celý svatební den probíhat, já se začínala pomalu, ale jistě připravovat na tu chvíli, kdy půjdu nervózně směrem k mému muži navlečeném do obleku… Jaký to byl den?

Bylo asi 12:30 a k zámečku, kde měla za hodinu a půl začít naše svatba se hrnulo černé cosi! Nojo, vždyť přepověď mého “optimistického” muže vlastně byla:“Připrav  se na to, že bude pršet, bude zima a hnusně, píšou to Norové.” Jenže já celých 14 dní před svatbou oponovala: “Já se vdávám, takže Norové neexistují! Třináctého máme objednáno na 14h azuro! Budu se vdávat na tom krásném nádvoří a rozhodně ne někde v místnosti!” Norská předpověď na internetu přitom hlásala od 13h bouřky s deštěm… Nezbývalo tedy než….

Ne se přesunout dovnitř! Ne dát za pravdu manželovi! Ne se smířit s těmi mračny! Nezbývalo mi nic jiného, než si říct: “Já budu mít hezky” a poručit větru, dešti.  Jasně – magor – že jo?

Krátce po půl druhé pro mě přišel táta, že všichni jsou už na svých místech a že nemůžeme riskovat, že znovu sprchne. “Cože, ono pršelo??” otočila jsem se na Gábi, která pokaždé, když vkročila do mého pokoje, tvrdila, jak je venku nádherně, že rozhodně nespadla ani jedna kapka a že rozhodně nebude pršet. Do teď se musím smát, když si vzpomenu na její výraz, když se plácla dlaní přes obličej ve chvíli, kdy její milosrdné lži táta vyzradil.

A tak jsem šla. Zapomněla jsem svatební kytici a málem se nervozitou (především z toho počasí) skácela k zemi.. Ale kytku mi stihla naštěstí Gabi přinést. Sluníčko svítilo a když jsme si říkali ANO, tak nám k tomu hřmělo  Stihli jsme pod slunečnou oblohou nejen obřad, házení kytky a všechny možné tradice, ale dokonce i hodinové focení.

Poté, co docvakal fotoaparát se zvedl vítr, začalo pršet a bouřka nám o sobě začala dávat vědět. To už jsme si ale nemuseli dělat starosti.  Vše ostatní probíhalo vevnitř, krásně se venku během půlhodiny vyčistil vzduch a nám, jak se říká, napršela hromada štěstí. Doufám, že bezedná. Strom už zasazený je, tak teď ještě zplodit toho syna, když už dcerku máme…  (..ale až za čas!!!)