Někdy v únoru jsme kupovali lístky na koncert Pal´o Habery a jeho kapely Team do pražské O2 arény. Už tehdy jsem věděla, že jsem těhotná, tak jsme se s manželem hodně rozhodovali a nakonec jsme si řekli, že lístky když tak někomu dáme. Jako prvorodička jsem neměla vůbec tušení, jak mi měsíc před porodem bude a jestli je vůbec vhodné, abych takový koncert s břichem absolvovala. Vybrali jsem proto lístky k sezení a co nejblíž ke vchodu (za normálních okolností bych chtěla jít určitě do kotle a co nejblíž k pódiu 
). Ještě jsme to plánovali s Terkou a jejím mužem, ale tam bylo jasné, že v tu dobu budou mít s největší pravděpodobností daleko jiné a hezčí radosti. A taky, že to tak dopadlo. 
Uteklo to a datum koncertu 1. června bylo tady. Přestože nemám (a klepu to tady na dřevo), až na nějaké bolesti zad a často oteklých nohou, nějaké jiné větší trable, hodně jsem to zvažovala. Nakonec jsme si s mužem řekli, že to zkusíme, a když to nebude dobré, prostě se sebereme a odejdeme.
Na koncert jsme přišli až těsně před začátkem, abychom se vyhnuli těm tisícům fanoušků, kteří se snažili v hledišti určeném ke stání, urvat to nejlepší místo. Při vstupu byla kontrola, která vám ochotně na vaši žádost vypnula bezpečnostní rentgen, takže nastávající maminky mohli projít beze strachu dovnitř. Pravdou je, že jinou viditelně těhotnou jsem nepotkala, ale evidentně jsou na takovou variantu připraveni. 
Za to jsem tam potkala spoustu známých, které jsem už strašně dlouho neviděla.
Musím říct, že jsem až zírala, jak byli lidé, kteří se přišli pobavit a zapařit na jejich oblíbeného zpěváka, k těhotné milí a vstřícní. Místa jsme měli sice hned u schodů, ale i tak jsem seděla vedle třech žen, které s velkou laskavostí skously i to, že jsem potřebovala často odcházet na toaletu. 
Víno, které měli na zemi na posilněnou, mi pokaždé odstrčily a samy mě přidržovaly, abych v té úzké uličce, kde jsem měla co dělat, abych se s osmiměsíčním pupíkem vešla, nespadla nebo nezakopla. Takže kdyby to náhodou četly, tak moc děkuju!
Zvláštní bylo, že moje miminko v bříšku jsem začala cítit pokaždé ve chvíli, kdy začala hrát moje oblíbená písnička. Tak doufám, že to malé bude mít rytmus a hudební sluch jako já. Teda aspoň si myslím, že ho mám. Mexické vlny, která v jednu chvíli zalila celou arénu, jsem se účastnila jen napůl, a když si hala podupávala do rytmu rychlých hitů, musela jsem naopak vstát já, abych z toho dunění pode mnou nezačala rodit.
Odešli jsme sice o něco dřív, abychom se vyhnuli lavině národa, která odcházela po nás, ale první, a do porodu určitě poslední koncert, byl naprosto fantastický. Myslím, že už jsem dlouho nezažila tak výbornou atmosféru zaplněné arény. Pal´o prostě nezklamal. 
Pro můj klid jsem se pak ještě ptala, zda se nemohlo s miminkem nic stát. A byla jsem ujištěna, že pokud jsem nic neriskovala a jen se dobře bavila, tak to děťátko cítilo a bylo mu dobře zrovna jako mně.
