Jedu z Apolináře, kde jsem byla na kontrole ultrazvuku. Všechno dopadlo na výbornou a já odcházím s úlevou. Kdyby kolem mě neprocházelo tolik lidí, tak si na chodníku radostí snad i povyskočím. 
Vytáčím Terce telefon, abych jí sdělila dobré zprávy a domluvíme si přitom rychlý oběd. „Jasně, za chvíli jsem tam,“ říkám jí do telefonu. Jenže mám toho na srdci hodně, takže vyprávím a vyprávím a myslím na to, že potřebuju koupit lístek na metro.
„Vydrž sekundu,“ odmlčím se v mobilu. Jdu k první trafice a kupuju lístek. „Tak dobrý, už jsem u tebe,“ dávám jí vědět, když lístek držím v ruce. Bohužel tam i zůstal. Kecáme a já úplně v poklidu míjím místo, kde si mám lístek štípnout. Nevím, jestli mi hormony zatemňují mozek, ale prostě jsem si ho neštípla. 
Nastupuju do metra, hledám místo k sezení, dveře se zavírají. Najednou mi to došlo. „Sakra, lístek!“ Rozhlížím se kolem sebe. Žádnou osobu, která by připomínala revizora, sice nevidím, ale sedím jak přikovaná a čekám, co bude. Absolutně nechápu ty, kteří bez lístků jezdí úmyslně a jsou naprosto v klidu. Nejvíc mě ale naštvalo, že jsem si ten lístek koupila a vyhodila jsem peníze, které by byly ovšem pakatel toho, co by mě čekalo, když by mě chytli.
Konečně vystupuju a jdu k eskalátorům, přitom se ohlížím a zkoumám, kdo mi zničehonic ukáže odznak revizora. Myslím, že kdyby mě někdo cíleně pozoroval, rozhodně si řekne, že kvůli nervozitě vypadám minimálně jako zločinec. Na jezdících schodech najednou slyším obrovskou ránu! Otočím se. Jeden starší pár nešťastně upadne. Všichni muži běží dolů na pomoc a pozor, mezi nimi i několik revizorů. Trnu hrůzou! „Klid, jeli dolů, takže v pohodě,“ navenek jsem se utěšovala.
Přijedu nahoru a chybí mi doslova krůček, abych už byla mimo zónu metra. A teď to přijde! „Kontrola jízdenek,“ slyším vedle sebe a nějaká ruka mi sahá na rameno, abych se zastavila. Ááááá, néééé, to ne! „Aha, no…já se moc omlouvám, ale v ruce mám koupený lístek, ale zapomněla jsem si ho štípnout. Mrzí mě to. Nebylo to naschvál,“ sypu si popel na hlavu, i když si nemyslím, že by mi to nějak pomohlo. Proto dodávám: „Můžu vám zaplatit pokutu teď rovnou tady v hotovosti?,“ zkouším se zeptat. Muž se odmlčí, podívá se mi na břicho, pak na mě a řekne: „No, no víte…tak jděte.“ Stojím jak opařená a děkuju mu! Slitoval se nad mým těhotenským bříškem a možná si i řekl, že mám momentálně v hlavě propast velkou jako Macocha.
Nevěřila jsem, ale opravdu mě pustil bez pokuty a já v tu chvíli změnila na revizory názor. Přece jenom nejsou všichni bez srdce a kouska lidskosti. A já slibuju, že příště, až si zase koupím lístek, nebudu telefonovat, nebudu myslet na jiné věci a štípnu si lístek!
A vám, pane revizore, děkuju! 
A co vy, už vám někdy těhotenství pomohlo v nouzové situaci? 
