To si takhle jedu metrem a jako obvykle je narvané k prasknutí. Lidé namáčknutí obličejem na dveře, někteří mezi dveřmi dokonce zůstanou přivřeni, protože si prostě myslí, že se do něj dostanou, i když už z nástupiště jasně vidí, že šance, aby se tam vecpali, je minimální.
Stojím, pevně se držím tyče a chráním hlavně svoje břicho od davu, který se na mě tlačí. Lapám po dechu, ale po čerstvém vzduchu ani památka. „Snad ty lidi vystoupí co nejdřív,“ říkám si, protože já měla před sebou ještě osm! stanic. A najednou…Ufff, konečně pár lidí vystupuje. Místo k sezení sice volné pořád není, ale aspoň se už můžu zlehka nadechnout. Opírám se s úlevou o dveře, protože nohy už mě brní a kotníky opět začínají opuchat.. :wacko: Mimčo roste, tak se ale není co divit… ;-)
Ohlédnu se a najednou na mě jedna paní ukazuje, že mi uvolní místo. Jsem tak překvapená. Nemůžu uvěřit, že opravdu mluví ke mně. Proto se ujišťuju, jestli myslí mě. Tahle žena, která měla nárok na sezení sama, mi chtěla uvolnit místo. „Jste moc hodná, děkuju vám, ale seďte vy, já postojím,“ zdvořile odmítám, protože bych si připadala hloupě, když bych místo ní seděla já. Přemlouvá mě, ale nechávám ji sedět. Na další stanici většina lidí vystoupila a já se pohodlně usadila.
Bylo to poprvé, co jsem se setkala s tím, kdy se mi něco takového stalo. Zprvu jsem si myslela, že ještě přece nejsem tak stará a těhotenství na mě ještě není tolik vidět. :rose: Pak jsem o tom chvíli přemýšlela a vlastně musím říct, že je velmi příjemné, potkat milého člověka, který vás pustí sednout a vy můžete pohodlně cestovat hromadnou dopravou i s pupkem. :whistle: Klidně bych si na to zvykla. :rose:
A jaké máte zkušenosti s cestováním vy? :bye:
