Příběh, který vám chci vyprávět, se skutečně stal mojí kamarádce Dominice, která souhlasila s tím, abych se s vámi o něj na našem blogu mohla podělit. Tímto moc děkujeme, Domi! 
V červnu to bude rok, co se jí narodila nádherná holčička Štěpánka. Její příchod na svět byl ale mnohem dramatičtější, než si možná umíme představit. Mohl by klidně vydat na scénář k nějakému akčnímu filmu s happy endem.
„Chtěla jsem rodit v Jablonci, protože jsem tam rodila už svoji starší dceru Natálku a s péčí jsem byla maximálně spokojená,“ začala vyprávět Dominika. Vydala se tam dva měsíce před porodem, aby se zapsala a 7. června přijela na kontrolu ultrazvuku (to už měla tedy po termínu). Stále nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k porodu. „Ten večer, kolem půl osmé, mi však začaly bolesti. Vydržela jsem ještě asi do půl dvanácté, kdy už bolesti sílily. Když už jsem počítala kontrakce po deseti minutách, s partnerem jsme vyrazili. Přece jenom je to od nás do Jablonce kus cesty,“ vysvětlila mi.
Doktor jí ale sdělil, že ještě není na porod připravená, a že hodinu určitě vydrží. A protože měli v jablonecké porodnici v tu dobu plno, poslal ji rodit do Mladé Boleslavi nebo do Jičína. Ať si prý vybere. Vybrali si rychlejší přejezd do Boleslavi. Doktor tam mezitím zavolal, aby rodičku očekávali. Partner Dominiky, Michal, na to mezitím šlápnul a uháněli.
Vzhledem k tomu, že kontrakce během cesty přicházely ve stále kratší a kratší dobu, nejel Michal pochopitelně zrovna předpisově, jak pravidla silničního provozu ve městě udávají. Do Boleslavi vjel z dálnice zhruba ve 110km/hod. „Byly skoro dvě v noci, v ulicích nebylo živáčka. Myslela jsem, že už vážně porodím v autě,“ napínala mě Domča a já s otevřenou pusou hltala každé její slovo a netrpělivě čekala, jak to celé dopadne.
„Najednou odněkud z kraje silnice za námi vyjelo auto, které nás sledovalo. Michal říká, to jsou policajti. Co mám dělat?!,“ pokračuje Dominika. „Zastav, vyskoč a řekni, že rodím. Ale rychle, prosím,“ křičela na něj zoufale. Auto policajtů je předjelo a zastavilo. Michal také přibrzdil a okamžitě jim vyběhl naproti, aniž by z toho auta stihli pánové vylézt. „Z takového přístupu byli v šoku. Koukali, proč k nim sám od sebe běží. To se jim asi jen tak nestává,“ rozesmála se Domča, když si na tuhle část příběhu vzpomněla. Policisté pomalu stáhli okénko a Michal na ně už za běhu volal: „Prosím vás, přítelkyně mi rodí, musím ji co nejrychleji dovézt do porodnice,“ vychrlil na ně ve vteřině. „Tak to jo. To… Jeďte, jeďte!“ odpověděli mu bleskově. Až později jim došlo, že ani nechtěli zkontrolovat, jestli v autě opravdu někdo takový, kdo bude každou chvíli rodit, opravdu byl. Asi byl Michal tak přesvědčivý, že nebyl důvod nevěřit. 
„Jeli za námi až do porodnice. Jen u brány, když jsme zajížděli, zastavili. Možná se chtěli přesvědčit, jestli jsme jim nelhali nebo nám prostě dělali doprovod,“ smála se Dominika. Že ji jednou bude do porodnice následovat policie, to by ji ale nenapadlo ani v tom nejpodivnějším snu. 
Dnes se má malá Štěpánka čile k světu a maminka Dominika se těší, až jí jednou tuhle historku bude vyprávět. 
