Když jsem šla ke své praktické lékařce kvůli EKG, abych dostala razítko do těhotenského průkazu, ani ve snu by mě nenapadlo, že by obyčejná prohlídka mohla vyvrcholit neschopenkou.
„Tak než se podíváme na ty výsledky, ještě si vás prohlédnu. Vyplázněte jazyk!“ řekla mi zodpovědně lékařka. „Neškrábe vás v krku?“ zeptala se. „No, jen lehce,“ odpověděla jsem. „Ale víte, že tohle je na antibiotika? Máte ty mandle pořádně zbrázděné! Takže neschopenku vám dám, buďte v klidu a kurýrujte se. A teď to EKG. Hmm, jako je to v pořádku, ALE…“ odmlčela se na chvíli a mně v té chvíli spadla čelist. Naštěstí její odmlka netrvala dlouho. „Jako je to v pořádku, ale jsou tady momenty, které se mi trochu nelíbí. No skočte si tady přes dvorek na kardiologii a pak se vraťte,“ řekla.
Takže ťukám na kardiu a tam už na mě připravená sestřička: „Zadýcháváte se někdy?“ NE, „Bije vám někdy splašeně srdce? MYSLÍM, ŽE NE. „Hm, pro jistotu dostanete tuhle krabičku. Ty přísavky si nesundávejte, nesprchujte se a zítra sem přijďte a papírem, na kterém bude od vás v bodech popis vašich aktivit. Mějte normální běžný režim,“ ukončila mile sestřička svůj výčet. „Já jsem dnes ale dostala neschopenku, mám být v klidu a do práce už tedy asi nejdu, když mám zůstat doma. Ale můžu jít třeba se psem ještě na procházku než začnu s těmi antibiotiky,“ snažila jsem se vyjít jí nějak vstříc… Naštěstí to vzala jako dobrý nápad. :good:
Znáte ale takové to, že jen co zavřete dveře ordinace a opustíte lékařské prostředí, tak na otázky, na něž se vás doktoři ptali, vám najednou přicházejí odpovědi úplně samy? „Zadýcháváte se někdy?“ ..a v mé hlavě vyvstupuje vzpomínka, kdy mi manžel při chůzi říká: „Zlato, funíš jak lokomotiva, mám zpomalit?“ „Ježiš, ty jsi zase vyšla schody, že jo? Když jsi tak vyřízená..“ A najednou si říkám: „Sakra!!! Jako já se fakt asi zadýchávám!“ V tu chvíli mi samozřejmě začalo srdce bít jako o závod. A jako naschvál!!! Na těle už připevněný ten holter!!!! „Ježiši, jak budou asi teď vypadat ty výsledky!?!?“ :scratch:
Beru psa a jdu na procházku. Do toho mi volá kolega. Po pětiminutovém hovoru zavěšuji stylem:
„..Jo..nádech…jasně..výdech..tak…nádech…se měj..výdech… „No to snad není možný!“ běží mi v hlavě. Jdu dál po polňačce, kterou chodívám s Boženkou běžně a volá mi Miri. Vždycky když se ozve, tvrdneme na telefonu nějakou dobu. Tentokrát ale po deseti minutách klábosení najednou na druhém konci ticho a otázka: „Prosím tě, jsi v pořádku? Sotva popadáš dech!“ „echééé..jo…jsem….jen….trošku…za-dý-cha-ná. He-le, já ti za-vo-lám asi…až bu-du do-maaa se-dět na ga-uči.“
…no…shrnu to! Ikdyž se to nezdá, výsledky dopadly prý dobře! ..a nebo jsem ten přístroj zavařila… ;-)
