Mám vtipného muže. Ostatně i to byla jedna z jeho předností, kvůli které jsem se do něj před lety zakoukala. Dobře zamilovala. Častokrát mě rozesměje, i když se vlastně vůbec smát nechci, protože mě právě něčím určitě důležitým naštval.
Bohužel častokrát ale taky neví, kdy dosáhly jeho vtípky hranice únosnosti. Jsou totiž většinou na můj účet. Mám ráda legraci a ráda se směju, ale občas by byl s vtipkováním schopný vystoupat až na Mount Everest. Jenže mě zamrznul úsměv už někde v polovině hory.
Jako třeba posledně. Naši kamarádi se nás zeptali: „Už máte vybraná jména pro vaše dítko?“. „Máme,“ shodli jsme se kupodivu oba. „Barborku a Olivera,“ vmžiku jsem vyjmenovala. „Trautenberk a Anastacia,“ vyslovil na to manžel a dal si přitom ještě u holčičího jména zvlášť pozor na anglickou výslovnost /enestejša/.
Kamarádi padli smíchy, já vzteky. Řekla jsem si ale klid, přece se nebudeš rozčilovat. A tak jsem se snažila, jít na to psychologicky a řekla jsem mu: „Pokud chceš miláčku na pískovišti odpovídat na otázky zvídajících tatínků, kdo mohl tomu chuděrovi vymyslet takové jméno, tak pak dobře.“ Samozřejmě, že nechce. A navíc k našemu příjmení by se Trautenberk ani Anastacia opravdu nehodila. Ke kterému ale taky jo?!
Takže, co z toho vyplývá? Jména našeho prvního potomka rozhodně vybraná nemáme. Můj muž totiž vymyslel, že si nejdřív projdeme kalendář, a na kterých jménech se shodneme, těmi pojmenujeme naše dítě. Asi nemusím říkat, že my dva se zřejmě na jménech jen tak neshodneme. Možná časem.;-)
1 komentář