Snímek obrazovky 2017-10-18 v 22.27.55

Jak jsem se stala profesionální plačkou

Pamatuju časy, kdy mi kolegyně v práci tajně na Facebooku měnily profilovou fotku na Cruellu de Ville – no víte, koho myslím. Prostě tu herečku Glenn Close, která si chtěla nechat spíchnout kožich ze 101 dalmatinů. Ne tedy, že bych něco podobného měla v plánu – pravé kožešiny mi vždycky přišly tak trochu jako mrtvoly a nic úžasného jsem na nich nikdy neviděla. Nedávno jsem se dokonce musela držet, abych na instagramu podrážděně neokomentovala fotku bot lemovaných pravou činčilou, jak autorka hrdě k fotce psala. Chtěla jsem jí napsat něco jako: „Co kdybych si tebou olemovala límec u kabátu?!“ …a pak jsem od toho radši upustila, protože se ve veřejných diskuzích nehádám a možná by můj komentář mohl někdo považovat za vyhrožování a podat na mě trestní oznámení. To jsem ale vlastně lehce odbočila.

Tou Cruellou jsem chtěla říct, že často to, co mám na srdci, mám hnedka na jazyku. Ne každý moji upřímnost snese (aspoň vydrželi jen ti nejlepší). Teď už jsem se trochu uklidnila, ale bývaly časy, kdy jsem se s tím rozhodně nepárala. S těhotenstvím se to ale lehce otočilo. Tedy vlastně ne lehce, ale spíš těžce. Brečím u všeho. Připomněla jsem si to včera, když jsem si všimla, že na Nově dávají reality show Mise nový domov. Tuším, že to převzali z Ameriky a ten původní pořad jsem viděla v minulosti hned několikrát. Pokaždé jsem řvala třeba od poloviny až do konce. Pokud jde totiž o lidi v nouzi, nemocná, opuštěná, týraná zvířata a nedej bože děti, kterým se děje cokoliv, jsem úplně odrovnaná. Stačí, aby manžel přišel z práce a řekl mi, že někde bouralo auto s rodinou a malými dětmi, okamžitě jej zastavuju, protože bych to obrečela – i když to jsou úplně cizí lidi.

No nic – Mise nový domov – pouštím Pergnerku a 3..2…1…a stavidla jsou nahoře a já začínám řvát! Důchodci, co vychovávají dvě malé děti – tohle mi úplně stačilo. Samozřejmě finále pořadu už jsem byla totálně zaházená posmrkanýma kapesníkama! A už vůbec na mě nechoďte s těmi videi, co kolují po netu, jak jsou tam zanedbaní, vystrašení psi na ulici a tým odborníků je dává dohromady – myje je, vyšetřuje, ošetřuje a vrací do původní podoby – to si ani nemůžu pustit. A omlouvám se, že tohle popisuju dost stroze, ale je možné, že bych se sama nad sebou dojala.

KDY SE TO STALO?! Kdy jsem dospěla do této fáze?! Když jsem otěhotněla! Tehdy jsem si naivně myslela, že porodem jako když utne. Ne. Tak šestinedělím jako když utne. Ne. Tak až se s rolí mámy sžiju, tak ta přecitlivělost skončí. Ne. Nekončí to. Přiznám se, že to je znepokojující. Velmi. Já už předem vyjmenovávám manželovi, na co všechno se nemůžu dívat! Mimochodem, viděli jste film Než jsem tě poznala (Me before you)? U toho se hroutí s kapesníky i muži!!! A mně to doporučila před pár měsící kamarádka. Prořvala jsem to skoro celé a rozmrkávala jsem se i  poté, co se mě manžel vracející se z fotbalu, zeptal: „Tak jaké to bylo?“ a pak ještě, když jsem o filmu vyprávěla kamarádce. Dojímala jsem se ale i u všech Emilčiných poprvé – první slova, krůčky a všechny pokroky..

Co je ale vlastně nejhorší na tom všem, je to, že když se mi chce brečet, tak na mě nikdo nesmí mluvit, nedej bože, aby na mě mluvil lítostivě nebo se mě pokusil utěšovat. Manžel na to pořád zapomíná. Takže často, když mám na krajíčku, přestávám mluvit a nic neříkám, on chudák si myslí, že odmítám komunikovat… a co hůř! Když mu to dojde, pronáší obvykle větu: „Ježiši, Zlato, nebul.“ nebo „Ty máš na krajíčku, viď?“ a to vám je, jako by odpálil nálož, co je pod všemi stavidly všech rybníků…

Nejsem ale za plačku naštěstí sama. Podle mé kamarádky – zasloužilé matky – to prý lepší nebude. Včera mi pár holek na toto téma také napsalo. Jedna přestala úplně koukat na televizi a druhá už ví, že na seznam zakázaných činností bude patřit i příští ročník Velké Pardubické. ;-)  Jinak jsem ale úplně normální bych chtěla podotknout!!!

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 383 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

5 Komentářů

  • Jitka 19. října 2017 16:44

    Tak to jsme na tom stejně Mám desetiměsíčního chlapečka a nekoukám už na zprávy, pro jistotu ani na Seznam, abych neviděla nějaký nadpis a zakazuju všem mi cokoliv o dětech nebo zvířatech říkat… Včerejší Pergnerku jsem obulela taky:-)

    • Tereza
      Tereza 21. října 2017 19:47

      Paráda :))))))) Vítej v klubu!

  • Překvapení, které mě vzalo u srdce – Matky v nesnázích
    24.10.2017 - 6:01

  • Překvapení, které mě vzalo za sedce – Matky v nesnázích
    24.10.2017 - 8:01

  • Mámou ve čtyřiceti: Jak to vidím já – Matky v nesnázích
    24.10.2017 - 23:46

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)