Už jsem si zvykla, že jsem věčně od přesnídávky, jogurtu, že mám na tričkách rozpatlané sušenky a vlastně cokoliv, co Emilka jí a po čem si u mě otře pusu ještě než jí ji stihnu dobrovolně utřít sama. Jenže teď mi došlo, že vlastně nepůjde jen o jídlo… I venku, kde se snažím aspoň nějak vypadat, mi to bude úplně k ničemu. 
Došlo mi, že to, mít dítě, vlastně znamená, permanentně vypadat jako prase. Znáte to? Já z posledních dní, kdy je venku mokro a bláto, velmi dobře. Pojďme se ale podívat na jeden extrémní den.
Začal padat sníh. Vydržel asi tak dvě vteřiny. Takže všude bláto, mokro.. Šly jsme se s Emi projít. Po chvíli jsem se s ní vracela, protože jsem jí zapomněla vzít rukavice. Já blbec ji nechala asi tak 5 vteřin čekat na zahradě… Vrátím se s rukavicemi, které byly hned za dveřmi a hle! Ve chvíli, kdy přicházím, dítě jde omrknout záhon a ve vteřině leží na břiše, hlavu s bílou čepičkou zabořenou v hlíně.. Takže domů, umýt půl hnědého obličeje, svléknout bundu od hlíny a vlastně všechno od hlíny. “Mám to trochu na kalhotách,” říkám si, ale bylo to jen trochu, tak jsem to neřešila..
Uvařila jsem oběd a pak, že se půjdeme znovu projít a uspím jí. Jedna bunda špinavá, druhou jsem chtěla pro jistotu nechat k doktorce na osmnáctiměsíční prohlídku. (zřejmě šestý smysl!) Takže jsem jí dala tu krásnou, světle růžovou kombinézu, co vám nafotila Miri, když jsme nakupovaly v Cool Clubu. (článek o módní přehlídce našich dětí, najdete tady)
Nevím, jestli už jsem zmiňovala, že naše dítko se rádo nosí. Ujde kousek a pak se jí prostě jít nechce. Musíme jí všelijak zabavovat, aby po svých pochodovala. Jenže když se kousne, nezmůže s tím nikdo nic. No a to se stalo a říkám vám, připadala jsem si jako v té nejhorší grotesce. Naše dcera předvedla takový cirkusový výkon, že bych mohla vybírat vstupné. Nejprve začaly prostesty, že po svých nepůjde, já samozřejmě zkoušela různé finty, aby tedy šla, ale bez výsledku. A aby mi dokázala, že to myslí smrtelně vážně, lehla si na břicho do bláta a začala vřískat a kopat rukama a nohama..
Zvedla jsem ji.. a když jsem viděla barvu kombinézy, říkala jsem si, že možná by nebylo od věci vyrábět takové oblečení, které postříkáte vapkou, i když v tom je ještě to dítě.. V té chvíli, kdy jsem viděla všechno to bláto mi došlo, že jsem nevzala žádné kapesníky ani ubrousky. (kdo by taky čekal, že se takhle vyválí hned dvakrát denně) Takže tradá! Sundala jsem jednu pěnovou věc, co je na pásech u kočáru. Už jsem říkala, že “ta věc” má BÍLOU barvu? Ne? No, tak to říkám! Je samozřejmě bílá! Protože máme bílý kočár! 
Trochu jsem ji utřela a vyrazily jsme domů. Samozřejmě jsem ji musela vzít, protože se znovu skládala do nejbližší kaluže. Moje nová, krásná, modrá, zimní bunda už tedy nebyla modrá, ale chytla šmrnc hnědého štětce abstraktního malíře (kéž by to takhle vznešeně působilo i na venek). Jenže co teď. Můj plán unavit jí chůzí a pak uspat, úplně nevyšel. Rychle jsem ji šla převléct do bundy a tepláků s tím, že ji hodím do kočáru a prostě ji uspim. Křik nekřik. Už jsem říkala, že v kočáru nechce sedět? No tak vám to říkám.
Jenže… Otevřu dveře a kočár nikde. Zřejmě zafoukal větříček a kočár sjel po schodech (nepředstavujte si prosim vás 100 schodů – máme tam jen tři) až na zahradu, během jízdy z něj spadl ten světle růžový fusak a za TÉ jízdy TEN kočár TEN fusak ještě přejel!!! Takže výborná kombinace. Do toho držím dítě, co nechce počkat v předsíni, levačkou táhnu kočár, nakládám na něj fusak, levačkou připevňuju fusak ke kočáru, levačkou nechtěně úplně odepnu držadlo na kočáru, takže padá …a kam jinam než na mokrou, zablácenou zem… S protesty dávám dítě do špinavého fusaku (naštěstí hlavně z venku špinavého) a říkám si, jaká jsem kráva, že jsem ten kočár nezabrzdila a modlím se ať Emi nedělá při vládání do kočáru, větší scény než jsem zvyklá. Naštěstí asi i ji to přestalo bavit a tak jsem vyrazila, uspala ji a po návratu počítala “škody”.
Do pračky muselo jít: Její čepice a její bunda z první procházky, její kombinéza a čepice z druhé procházky, kalhoty z první procházky, rukavice, moje džíny, moje bunda… 
PS: Tohle je pro všechny mámy, které mají momenty, kdy si říkají něco “o p*deli” nebo slušnější variantu “to se mi snad jen zdá” / “to snad není možný”.
