Včera bylo nádherně, tak jsme se chystali s Olím co nejdřív ven. Byl by hřích, si neužít ještě trochu toho sluníčka, než nás babí léto na nějakou dobu opustí. Dělala jsem s sebou svačinu. Myla jsem hroznové víno /Olí ho miluje/ a říkala si, jak si na něm zase pochutná. Byla to jen chvilka, najednou jsem ale zbystřila. Ticho nevěstí nikdy nic dobrého, znáte to?! Otočila jsem se a slyším někde šustění papírků. Hledala jsem syna a šla po zvuku.
Nevěřila jsem vlastním očím! 
Olí seděl v rohu obýváku u velkého květináče, kam není moc vidět /na schovávanou bude jednou opravdový talent ;-)/a pomlaskával si na čokoládových bonbónech! “Ježiš!!! To je ta bonboniéra, kterou si manžel večer předtím načal a nechal ji ležet na křesle!”, projelo mi hlavou. Olí rozesmátý, vyndával bonbóny z krabičky a zase je tam rovnal zpátky. Vůbec mu nevadilo, že mu kouká kus bonbónu i se staniolem!!! z pusy a čokoláda mu teče po bradě. Měla jsem doma syslíka, co si střádá potravu do tváří. V našem případě čokoládu! 
Rychle jsem mu vyndala bonbón z pusy a zbylé začala sbírat po zemi. Jenže náš malý lupič byl rychlejší a stihl mezitím nakousnout ještě další. Samozřejmě i se staniolem, to dá rozum! 
Jenom bych chtěla říct, že my ho od čokolády držíme zpátky. Nedáváme mu ji, ani žádné jiné sladkosti /když nepočítám ovoce a občas piškoty/. Jednou si toho ještě užije dost. O to víc mu ale asi chutnalo.
Zkrátka, čím je dítě starší a teď to nepočítám na roky, ale spíš na dny, tím ostražitější musíme být. Vím přesně, o čem mluvím! 
