Mám strašnou radost. Olí se poprvé posadil. Bylo to teda asi už před čtrnácti dny, ale chtěla jsem mít jistotu, že se do sedu nedostal nějakou náhodou (nebo že mu k tomu nepomohly nějaké nadpřirozené síly 
), ale že má sezení opravdu zmáknuté a ví, jak na to. Teď jsem si teda jista nastopro. Denně nám to s mužem předvádí a my jsme z toho samozřejmě celí paf a Olí zřejmě tuší, že se rodiče tetelí blahem, takže si to užívá a posazuje se pokaždé, když se kolem něj jenom mihneme.
Ale proč vám to píšu. Jeho první posazení byla pro nás dost zásadní věc. Olí je akční dítě a odmala už děsně zvídavej („prej“ po mamince 
). Kde se co šustne, všechno registruje, takže udržet ho vleže ať už v hlubokém kočáru nebo na zemi, kdy neměl šanci vidět všechno tak, jak by chtěl, byl oříšek a dožadoval se mermomocí nahoru, i když ještě neuměl sedět. My „nabrífovaní“ od pediatričky věděli, že dítě se posazovat nesmí a že na to musí přijít samo, takže nezbývalo, než syna chtě nechtě držet „při zemi“. Výjimkou byla polohovatelná jídelní židlička a vajíčko, kde mohl být na nejnutnější dobu v pololeže. Takhle to trvalo asi půl roku a občas to nabíralo dost vysoké grády. Olí řval, že chce vidět a kdyby uměl mluvit, tak nám určitě řekne „svý“. Nejspíš něco v tom smyslu: „Okamžitě mě posaďte, ať konečně taky něco vidím a ne jen velký kulový!“ No, a zanedlouho bude Olímu rok a my slavíme. Ještě ne jeho narozeniny, ale že sedí. A sám! (Vím, že některé děti sedí daleko dřív, ale co dítě, to originál, takže u nás to slavíme téměř na roce. 
).
A poprvé si k jeho životnímu počinu vybral opravdu unikátní místo. Pomohla mu myčka. Jo! Vždycky, když z ní uklízím nádobí, syn mi u toho asistuje. Děsně ho ta věc fascinuje. A jednou, zatímco já rovnala talíře do skříňky, se takhle zničehonic ze strany chytil rukou dveří myčky, vzepřel se a doteď absolutně netuším, jak to udělal, ale když jsem se otočila, seděl. Přesně jako u stolu. Nohy pod myčkou a ruce položené na sklopených dveří, ze kterých si udělal stolek. Kdyby měl svoji lžičku, klidně mohl začít třeba jíst. Můj muž byl zrovna doma, takže jsme z toho byli pochopitelně v naprostém transu! Olí ale dělal, jako že sezení je vlastně brnkačka a co jako máme a za stálého brebentění a rozpravy s myčkou studoval každou její část.
My jsme se zatím dohadovali, jak se k sezení dopracoval. Každý jsme přesně věděl, jak to udělal a přesvědčoval toho druhého o své teorii sedu. Asi je vám jasné, že obě teorie byly úplně mimo a že jediný, kdo to věděl, byl náš syn.
Teď už to dává „levou zadní“ i bez toho, aniž by se něčeho přidržoval a je štěstím bez sebe, že konečně vidí, co potřebuje a že si v sedě může i lépe hrát. A my jsme s mužem samozřejmě pyšní rodiče, ale pyšní i na sebe (i když nás to stálo dost nervů a sil ), že jsme to vydrželi a společně to zvládli. 
Pokud i vaše děti ještě nesedí, nezoufejte, dá se to přežít a jednou vám ratolesti poděkují, že jste je neposazovali dřív než si sedly samy a uchránili je tak do budoucna od problémů zad.
Držím palce vám i vašim dětem! 
